Evropský polytechnický institut, s.r.o. v Kunovicích

Studijní obor: Management a marketing zahraničního obchodu

PROBLEMATIKA ÚPADKU PODNIKU V NÁVAZNOSTI NA INSOLVENČNÍ ŘÍZENÍ

(Bakalářská práce)

Autor: Aleš Luţa

Vedoucí práce: JUDr. Karel Šabata

Kunovice, srpen 2010

Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně pod vedením JUDr. Karla Šabaty a uvedl v seznamu literatury všechny pouţité literární a odborné zdroje.

Kunovice, srpen 2010

Děkuji JUDr. Karlovi Šabatovi za pomoc, kterou mi poskytl při zpracování mé bakalářské práce.

Kunovice, srpen 2010

Aleš Luţa

OBSAH

ÚVOD

Od 1. ledna 2008 nabyl účinnosti nový insolvenční zákon, jehoţ konečné úpravě předcházel dlouhodobý vývoj úpadkového práva. Nabytím účinnosti insolvenčního zákona byl zrušen dosavadní zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, jehoţ úprava jiţ v současné době nedostačovala k vyuţití v právní praxi České republiky.

Hlavním cílem bakalářské práce je především seznámení jejího uţivatele, tedy pracovníků Policie ČR, Územního odboru Sluţby kriminální policie a vyšetřování – Oddělení hospodářské kriminality v Uherském Hradišti, s novou úpravou insolvenčního zákona v takové formě, aby byla usnadněna základní orientace v problematice tohoto zákona, jehoţ úprava je nepřehledná a velmi obsáhlá. Proto aby byla daná problematika dobře pochopena, bylo nutné ji provázat s obecnou znalostí základních pojmů z účetnictví a majetkové struktury podniku tak, aby uţivatel získal účelnou a rychlou představu o této problematice bez sloţitého vyhledávání v příslušných literaturách či zákonech. Součástí práce je také několik praktických příkladů úpadku podniku z účetního hlediska, coţ je velkou výhodou pro vytvoření praktického obrazu i pro uţivatele, kteří se při své profesní činnosti nezabývají konkrétními údaji z účetnictví právnických osob nebo fyzických osob – podnikatelů.

Bakalářská práce je rozčleněna do kapitol, které jsou jejími dílčími cíly a vlastní osnovou práce. První kapitola specifikuje majetkovou strukturu podniku, rozebírá způsob vedení účetnictví, jeho podstatu a význam, dále charakterizuje pojem podnik, jeho majetek a kapitál, účetní analýzu, výsledek hospodaření a příklady úpadku podniku. Dílčím cílem této kapitoly je teoretický rozbor uvedených pojmů, jejichţ znalost je potřeba oţivit nebo nově získat k pochopení dalších dílčích kapitol. Druhá kapitola rozebírá celou problematiku, charakteristiku a průběh insolvenčního řízení se všemi klíčovými pojmy, k čemuţ je v úvodu rozebrána historie a vývoj insolvenčního práva. Ve třetí kapitole je rozebrána problematika řešení úpadku podniku v insolvenčním řízení formou konkursu, jejímţ cílem je konkretizovat nejdůleţitější pojmy řešení úpadku v této jeho nejčastější formě. Ve čtvrté kapitole jsou rozebrány vybrané úpadkové trestné činy se stručným uvedením příkladů z praxe.

Pevně věřím, ţe má práce poslouţí svému účelu a bude praktickou a uţitečnou pomůckou pro vyuţití v praxi pro policisty zaměřující se na prověřování a vyšetřování hospodářské trestné činnosti a pro zkvalitnění a rozšíření jejich znalostí při zavedení nové právní úpravy.

1 SPECIFIKACE MAJETKOVÉ STRUKTURY PODNIKU

1.1 Účetnictví, jeho podstata a význam

Nutností pro zajištění řídících, výrobních, obchodních či ekonomických činností všech podnikatelských subjektů, je získávání aktuálních informací o stavu těchto činností, přičemţ jedním z klíčových zdrojů pro jejich získávání je účetnictví. Účetnictví slouţí nejen samotnému podnikateli nebo jeho řídícím článkům, ale poskytuje potřebné informace dalším subjektům, coţ mohou být především odběratelé, dodavatelé, banky a finanční úřady.

Účetnictví jsou povinny vést především všechny právnické osoby ode dne svého vzniku, dále všechny fyzické osoby – podnikatelé, kteří jsou zapsáni do obchodního rejstříku a další fyzické osoby a subjekty uvedené v ustanovení § 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví. Fyzické osoby, ne které se nevztahuje povinnost vést účetnictví, vedou zjednodušenou daňovou evidenci.

Předmět účetnictví je vymezen v § 2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, předmětem účetnictví je tedy účtování o stavu a pohybu majetku a jiných aktiv, závazků a jiných pasiv, a dále účtování o nákladech a výnosech, nebo o výdajích, příjmech a výsledku hospodaření. K účtování se pouţívá soustava účtů, na které se provádí záznamy podvojnými zápisy. [3, s. 6]

Je třeba zmínit, ţe do roku 2004 se pro účtování pouţívalo jednoduché účetnictví a podvojné účetnictví, přičemţ se jiţ v současné době setkáváme pouze s pojmem účetnictví, které se vede formou podvojných záznamů, tak jako se dříve vedlo podvojné účetnictví. Subjekty, jenţ nejsou povinny vést účetnictví, dnes pouţívají zjednodušenou daňovou evidenci, na kterou se zákon o účetnictví nevztahuje.

K charakteristickým znakům účetnictví patří zachycení skutečného stavu a pohybu majetku a závazků, a zjištění skutečného výsledku hospodaření, vedení účetní evidence z časového hlediska, které je účetním obdobím, dále vedení účetnictví v soustavě účetních záznamů a evidování účetních záznamů prostřednictvím účetních dokladů, účetních knih, účetních

zápisů a účetních závěrek a v neposlední řadě patří k charakteristickým znakům účetnictví jeho vedení nepřetrţitě, úplně, pravdivě, správně a průkazným způsobem. Účetnictví vytváří soustavu, která je upravena jiţ zmiňovaným zákonem č. 563/1991 Sb., o účetnictví.

Podnikové účetnictví se dělí na:

 účetnictví finanční – sleduje majetek, závazky, kapitál a výsledek hospodaření podniku a je upraveno závaznými normami. Vedení účetnictví upravuje zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, který ukládá povinnost všech podnikatelů vést účetnictví, dále vedení účetnictví upravuje jiţ zmíněný zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví a prováděcí vyhlášky ministerstva financí, který stanovuje rozsah a způsob vedení účetnictví podniku k prokázání výdajů pro daňové účely a v neposlední řadě vedení účetnictví upravují prováděcí vyhlášky ministerstva financí, které zajišťují podrobnější úpravy např. realizaci účetních metod a účetních závěrek.

Pokud podrobněji rozebereme úlohu finančního účetnictví, tak je patrné, ţe z něho vychází daňové účetnictví, které podle daňových předpisů třídí veškeré náklady podniku na daňově uznatelné, a to především náklady na dosaţení a udrţení příjmů, a pak na náklady plynoucí z rozdělení zisku, které se do základu daně z příjmů nezahrnují.

 účetnictví manaţerské – jedná se o podrobnou a velmi konkrétní účetní evidenci, která se zaměřuje na řízení jednotlivých podnikových útvarů a jednotlivých činností, z nichţ můţeme vyjmenovat např. nákup, výrobu, expedici a s nimi související účetní operace, a které nám zajišťují soustavnou a přesnou kontrolu podnikovým spektrem.

1.2 Podnik a jeho charakteristika ve smyslu obchodního zákoníku

Ustanovení § 5 odst. 1 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, charakterizuje podnik jako soubor hmotných, jakoţ i osobních a nehmotných sloţek podnikání a dále vypočítává, co k podniku náleţí – věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouţí k provozování podniku nebo vzhledem ke své povaze mají tomuto účelu slouţit. [2, s. 8]

Obchodní zákoník pojímá podnik jako věc v právním slova smyslu, a to jako věc hromadnou, která zahrnuje vše, co svou vůlí podnikatel vytvořil k účelům svého podnikání, kdy se v tomto smyslu jedná o věci movité, nemovité, majetková práva, či jiné hodnoty, ale také nehmotné statky, jako jsou dobré jméno na trhu (goodwill, know-how nebo klientela) a osobní sloţky podnikání (kvalifikace a zkušenost podnikatele i jeho zaměstnanců), podnikem tedy rozumíme ţivý fungující hospodářský organismus. Všechny výše uvedené sloţky určují celkovou hodnotu podniku, jeţ můţe být předmětem prodeje a koupě, nájmu nebo můţe být pouţit jako vklad společníka do obchodní společnosti.

1.3 Majetek a kapitál podniku z účetního hlediska

a) Rozvaha

Podnik je dle zákona o účetnictví povinen prokazovat stav majetku a kapitálu v účetním výkaze, který je označován pojmem ROZVAHA. Rozvaha má svoji jednotnou formu a je povinností všech podnikatelských subjektů, které vedou účetnictví rozvahu sestavovat. Rozvaha je zpřehlednění majetku podniku formou jakési sestavy, ve které jsou zaevidována aktiva a pasiva podniku k určitému dni, který je nazýván rozvahovým dnem.

b) Majetek a jeho členění

Podnik je zakládán s určitým podnikatelským záměrem, jde např. o výrobu určitého zboţí, poskytování sluţeb nebo provozování nějaké obchodní činnosti související s nákupem a prodejem zboţí. K provozování těchto činností je potřeba, aby podnik měl určitý majetek (podle obchodního zákoníku „obchodní majetek). V účetnictví se uspořádání majetku podle jeho sloţení označuje pojmem AKTIVA. Z konkrétních poloţek aktiv můţeme označit jako aktivum podniku např. peníze, zboţí, materiál na skladě, strojní zařízení a budovy. Aktiva jsou tedy vyjádřením toho, co podnik vlastní. Majetek je rozdělen podle formy a funkce na:

 dlouhodobý majetek,

 oběţný majetek.

Pod pojmem dlouhodobý majetek rozumíme takový majetek, který slouţí podniku po dlouhou dobu a jeho doba pouţitelnosti je delší neţ 1 rok. Dlouhodobý majetek tvoří podstatu majetkové struktury podniku.

Dlouhodobý majetek se dále dělí na:

 dlouhodobý hmotný majetek (hmotná aktiva) - je takový majetek, který v podniku slouţí dlouhou dobu a postupně se opotřebovává a znehodnocuje. Konkrétním příkladem jsou budovy, stavby, stroje a dopravní prostředky. Dále je to majetek, který se pouţívá dlouhou dobu, aniţ by se znehodnotil. Konkrétním příkladem jsou pozemky a umělecká díla,

 dlouhodobý nehmotný majetek (nehmotná aktiva) – dlouhodobým nehmotným majetkem se rozumí zejména zřizovací výdaje, nehmotné výsledky výzkumu a vývoje, ocenitelná práva (know-how), licence, software a goodwill,

 dlouhodobý finanční majetek (finanční aktiva) – tvoří finanční účast nebo podíl podniku v jiných podnicích, slouţí k obchodování nebo k uloţení volných peněţních prostředků do majetku. Konkrétním příkladem jsou investiční cenné papíry – akcie, dluhopisy a pohledávky.

Pod pojmem oběţný majetek, který v podniku neustále obíhá, je to krátkodobý majetek, který můţe být konkretizován jako vstupní materiál, který je zpracován během výrobním procesu aţ po konečný hotový výrobek, který je prodán a zákazníkem, jsou to tedy zásoby materiálu na skladě, rozpracovaná výroba, hotové výrobky, hotové peníze v pokladně nebo na účtech v bankách a pohledávky. V rozvaze se označuje jako oběţná aktiva. Oběţný majetek se dělí na:

 zásoby – doba ţivotnosti je kratší neţ 1 rok, rozlišujeme na skladovaný materiál, zásoby vlastní výroby a zboţí,

 krátkodobý finanční majetek – jsou to peníze v hotovosti v pokladně, peníze na bankovních účtech určené k bezhotovostním platbám a příjmům a krátkodobé cenné papíry jako jsou akcie a přijaté směnky,

 pohledávky – představují odběrateli dosud neuhrazené prodané výrobky nebo sluţby a dále pohledávky za zaměstnanci či jinými partnery.

Obecně lze shrnout, ţe se oběţný majetek podniku stále mění tím způsobem, ţe se jeho jednotlivé formy mění ve formy jiné a je neustále v oběhu. Jako jednoduchý příklad je moţné uvést skutečnost, ţe podnikem jsou za jeho peníze nakoupeny vstupní materiály, které se rozpracují v jednotlivé části nedokončené výroby, pak se tyto části kompletují v hotové výrobky, které se expedují a následně fakturují odběrateli, přičemţ časovým

rozdílem mezi fakturací a dobou splatnosti vznikají pohledávky, které se v době úhrady mění v peníze, ať uţ hotové v pokladně, či na bankovních účtech podniku.

c) Kapitál a jeho členění

Kaţdý určitý majetek podniku má svůj původ a v účetnictví je potřeba evidovat, odkud tento majetek pochází, co je jeho zdrojem krytí a z jakých zdrojů byl opatřen. V účetnictví označujeme celkovou částku majetku uspořádanou podle zdrojů krytí pojmem PASIVA. Z konkrétních poloţek pasiv můţeme jako pasivum podniku označit např. základní kapitál, zisk, úvěry a jakékoliv závazky. Z pohledu zdrojů krytí majetku rozdělujeme kapitál podniku:

 vlastní zdroje,

 cizí zdroje.

Vlastní zdroje dále rozdělujeme na:

 základní kapitál - coţ je neměnná sloţka vlastního kapitálu. Základní kapitál a jeho podoba závisí na právní formě podnikatelského subjektu, v konkrétním případě je např. základní kapitál u společnosti s ručením omezeným tvořen vklady společníků a jeho výše musí činit alespoň 200.000,-Kč. Podobu základního kapitálu u jednotlivých obchodních společností a druţstva je upravena v obchodním zákoníku,

 fondy – vytváří se ze zisku podniku po zdanění. Fondy se dále dělí na rezervní, ostatní fondy a kapitálový fond,

 nerozdělený zisk z minulých let – je to část zisku po odvodu daní, který ještě nebyl jakkoliv pouţit, a který slouţí k dalším podnikatelským účelům,

 zisk běţného roku.

Cizí zdroje jsou dluhem podniku, které mohou být zdrojem krytí jeho majetku. Můţeme je rozlišit například podle doby, do kdy musí být splaceny, a to na dlouhodobé, střednědobé a krátkodobé. Cizí zdroje dělíme na:

 dlouhodobé – patří k nim bankovní úvěry se splatností delší neţ 1 rok, termínované půjčky, vydané podnikové obligace a leasingové dluhy,

 krátkodobé – jsou to bankovní úvěry se splatností do 1 roku, závazky vůči dodavateli z obchodního styku, tedy dosud neuhrazené faktury,

 závazky vůči zaměstnancům – představují dosud nevyplacené mzdy zaměstnanců podniku,

 závazky vůči zdravotním pojišťovnám a správám sociálního zabezpečení,

 závazky vůči státu – týká se zúčtování daní příslušnému finančnímu úřadu.

1.4 Účetní zápisy, účetní uzávěrka a závěrka podniku

a) Účetní knihy

Pro vedení účetní evidence jsou nejdůleţitějším materiálem účetní knihy, do kterých provádíme účetní zápisy. Mezi nejdůleţitější účetní knihy patří:

 hlavní kniha – účetní zápisy jsou v ní zapisovány v uspořádání na účty aktiv, pasiv, nákladů a výnosů, a to v peněţních jednotkách. Jedná se o zápisy soustavné,

 deník – zápisy jsou zde prováděny podle toho, v jakém čase vznikly, jedná se o zápisy časové,

 knihy analytických účtů – obsahují podrobnější rozpis k jednotlivým syntetickým účtům,

 knihy podrozvahových účtů – obsahují zápisy, které se neevidují v hlavní knize, deníku či v knize analytických účtů.

b) Syntetická evidence

Tyto účty jsou vedeny v hlavní knize, jedná se o celkovou souhrnnou evidenci majetku podniku, zdrojů jeho krytí a účty hospodářských operací. Je zde tedy uveden vţdy celkový stav např. závazků ke všem dodavatelům, nerozlišují se zde jednotlivý dodavatelé a jednotlivé částky závazků vůči nim.

c) Analytická evidence

Jedná se o podrobnější rozpis k syntetickým účtům, tedy evidenci, kde máme rozčleněny např. jednotlivé dodavatele a jednotlivé vyčíslené závazky vůči nim.

Syntetické a analytické účty musí být ve vzájemném souladu, tzn. ţe jejich počáteční a konečný stav obratů se musí rovnat.

d) Účetní uzávěrka a závěrka podniku

Účetní uzávěrka a závěrka zajišťuje úplnost, průkaznost a správnost účetnictví, dále zahrnuje činnosti jako jsou uzavírání účetních knih účetními zápisy, výpočet daňového základu a daně z příjmů, sestavení roční závěrky a otevření účetních knih pro další účetní období. Účetní závěrka je nedílný celek, který tvoří povinně rozvaha, výkaz zisku a ztráty a příloha. Povinnost sestavovat účetní uzávěrku a závěrku ukládá podnikatelským subjektům zákon o účetnictví.

1.5 Účetní analýza a výsledek hospodaření podniku

Účetní analýza podává důleţité účetní informace, které vyplývají z účetních výkazů a slouţí ke sledování vývoje hospodaření podniku. Prostřednictvím účetní analýzy je moţno vysledovat skutečnosti o budoucí ekonomické ţivotaschopnosti podniku, a to sledováním nejen silných stránek zajišťujících prosperitu podniku, ale i odhalováním slabých stránek, které by mohly v budoucnu způsobit hospodářské problémy.

Pro interní potřebu podniku je základní nutností provádění posouzení finanční situace podniku metodou finanční analýzy, tedy provádění hlubšího zpracování účetních dat formou účetních závěrek. Problematika analýzy účetních dat je v praxi velmi rozsáhlá a v detailech velmi sloţitá, tudíţ pro její obecné pochopení postačí uvést, ţe v hospodářské praxi jsou uplatňovány tyto metody analýzy:

 metoda absolutních ukazatelů, vyuţívající ke sledování a vyhodnocování finanční situace podniku údajů obsaţených v účetních výkazech,

 metoda rozdílových ukazatelů, slouţících k řízení likvidity podniku, coţ jsou finanční fondy, které shrnují určité stavové ukazatele aktiv a pasiv, jejichţ výsledkem je rozdíl souhrnu konkrétních krátkodobých aktiv a pasiv,

 metoda poměrových ukazatelů, které umoţňují získání informací o časovém vývoji finanční situace podniku a jeho ekonomické postavení ve srovnání s jinými podobnými subjekty,

 metoda soustav ukazatelů, která porovnává vztahy mezi jednotlivými ukazatel a podává jediný ucelený ukazatel.

Abychom mohli dále analyzovat celkovou ekonomickou situaci podniku a směřovat ji k hospodářskému výsledku, který je jedním z nejdůleţitějších ukazatelů, je potřeba dále rozebrat problematiku nákladů a výnosů.

a) Náklady

Náklady podniku vyjadřujeme v peněţních jednotkách, jedná se o peněţní částky, které podnik vynakládá k vytvoření svých výnosů. Rozdíl mezi náklady a výnosy tvoří hospodářský výsledek podniku. Náklady podniku jsou evidovány ve finančním účetnictví, určené pro externí uţivatele a v účetnictví vnitropodnikovém, které je vyuţíváno řídícími pracovníky podniku. Rozlišujeme tyto náklady podniku:

 běţné provozní náklady – např. energie, materiál, paliva, suroviny

 odpisy dlouhodobého majetku – např. budovy, strojní zařízení, nástroje,

 ostatní provozní náklady,

 mzdové a ostatní osobní náklady - mzdy, sociální a zdravotní pojištění,

 finanční náklady – např. úroky, poplatky, pojistné a jiné finanční náklady,

 mimořádné náklady.

Podle ekonomické teorie jsou náklady definovány jako peněţně oceněná spotřeba všech výrobních faktorů včetně jiných výdajů, vyvolaných tvorbou podnikových výnosů. Účetně lze tuto teorii vyloţit tak, ţe za náklady povaţujeme spotřebu hodnot v určitém účetním období, kterou evidujeme ve finančním účetnictví.

Důleţitou účetní informací však je, ţe se náklady musí odlišit od výdajů peněţních, kterými jsou úbytky stavů peněţních prostředků na bankovních účtech podniku, a to bez ohledu na jejich pouţití. Příkladem toho je moţno uvést nákup strojního zařízení, které je po určitou dobu účetně odepisováno. To znamená, ţe nákup samotného strojního zařízení není nákladem, ale peněţním výdajem. Nákladem jsou odpisy strojního zařízení. Celková cena strojního zařízení se tedy odpisy postupně převádí do nákladů, které jiţ v této formě nejsou peněţními výdaji.

b) Výnosy

Výnosy podniku vyjadřujeme v peněţních jednotkách, jedná se o peněţní příjmy podniků vzniklé hospodářskou činností podniku v určitém účetním období. O výnos podniku jde i tehdy, kdyţ v určitém účetním období nedojde k vyinkasování peněţní částky. Klíčovými

výnosy podniku mohou být například trţby za prodej vlastních výrobků a sluţeb a obchodní rozpětí (týká se obchodních podniků a jedná se o rozdíl mezi kupní cenou a prodejní cenou). Rozlišujeme tyto výnosy podniku:

 provozní výnosy – jsou to převáţně trţby za prodej výrobků, skladových zásob, strojního zařízení, apod.,

 finanční výnosy – výnosy z cenných papírů, z vkladů, investic apod.,

 mimořádné výnosy – jsou získávány mimořádně, např. prodejem odepsaných zařízení a budov.

c) Trţby

Jak jiţ bylo uvedeno, hlavním výnosem podniku jsou převáţně trţby. Pokud podnik v určitém účetním období prodává své výrobky nebo sluţby, získává za ně peněţní částky, které jsou rozhodující sloţkou výnosů i hlavním finančním zdrojem podniku. Konkrétní sloţky trţeb (výnosů) zjistíme z výkazu zisků a ztrát - výsledovky. Nejdůleţitější sloţka výnosů – trţby za prodej výrobků jsou ovlivňovány několika ukazateli, a to objemem vlastní výroby, cenami výrobků, sortimentem výrobků, či měnovým kursem. Další vlivy, které se promítají do výnosů, mohou být např. vývoj trhu, poptávka nebo výrobní kapacita podniku.

d) Výsledovka

Informaci o výnosech, nákladech a hospodářském výsledku nám podává výkaz zisků a ztrát, zvaný výsledovka. Uvedené mezisoučty ve výsledovce rozdělují výsledek hospodaření na provozní, finanční a mimořádný. Náklady a výnosy jsou uvedeny v běţném a minulém účetním období.

e) Výsledek hospodaření

Účetní výsledek neboli výsledek hospodaření se zjišťuje za celé ukončené účetní období, pokud se tento výsledek hospodaření týká řádné účetní závěrky, nebo v jiném případě za jinak vymezený časový úsek, pokud se tento výsledek hospodaření týká mimořádné účetní závěrky. Rozlišujeme 6 výsledků hospodaření:

 provozní,

 finanční,

 za běţnou činnost,

 mimořádný,

 před zdaněním,

 za účetní období (po zdanění).

Nejdůleţitější z těchto uvedených výsledků hospodaření je před zdaněním a za účetní období. Hospodářský výsledek podniku je rozdíl mezi celkovými výnosy a celkovými náklady podniku. Převyšují-li výnosy náklady, mluvíme o zisku, v opačném případě vzniká ztráta. Z pohledu zisku, který je důleţitým ukazatelem ekonomické situace podniku, lze sledovat např. rentabilitu podniku, rentabilitu vlastního kapitálu, rentabilitu výnosů a rentabilitu nákladů.

Obecně lze hospodářské výsledky specifikovat takto:

 provozní výnosy - provozní náklady = provozní výsledek,

 finanční výnosy - finanční náklady = finanční výsledek,

 mimořádné výnosy - mimořádné nákl. = mimořádný výsledek,

 výnosy - náklady = hospodářský výsledek před zdaněním,

 hosp. výsledek před zdan. – daně = hosp. výsledek po zdanění.

f) Peněţní tok - cash flow

K dosaţení ekonomické rentability podniku je nutné neustále vytvářet podmínky pro dosaţení zisku a schopnosti hradit závazky. Jedná se o ukazatel zobrazující skutečný pohyb peněţních prostředků v průběhu účetního období. V rámci účetní závěrky se zpracovává výkaz Cash flow (CF), který podává pro potřeby podniku informace o příjmech a výdajích, a tím tedy o celkové finanční situaci podniku a jeho platební pohotovosti. Pro komplexní hospodářskou činnost podniku je důleţité, aby příjmy převyšovaly výdaje a tím byl ekonomický tok v kladných číslech.

Přírůstky a úbytky peněţních prostředků podniku rozdělujeme do oblastí:

 provozní činnost,

 investiční činnosti,

 finanční činnosti.

K vyhodnocení peněţního toku je nutné znát skutečnosti o tom, kolik peněţních prostředků měl podnik k dispozici na začátku účetního období a kolik jich má na jeho konci, dále pak je nutné znát, kolik peněţních prostředků podnik v průběhu účetního období vytvořil

a kolik pouţil, kdo tyto prostředky vytvořil a jak byly uţity. Z těchto údajů pak sledujeme dva ukazatele, a to příjmy peněţních prostředků, které jsou kladným ukazatelem a výdaje peněţních prostředků, které jsou záporným ukazatelem. Výsledkem rozdílu těchto ukazatelů je peněţní tok (cash flow).

1.6 Příklady úpadku podniku z účetního hlediska

Příklad č. 1

Podnik A s.r.o. se zabývá prodejem a nákupem zboţí. V tab. č. 1 je uveden výkaz Rozvaha tohoto podniku.

Tab. č. 1: Výkaz Rozvaha

Zdroj: vlastní

Z výkazu Rozvaha vyplývá hodnota ČOJ ve výši 5.414 tis. Kč a tvoří 28,29 %ní podíl na majetku společnosti. Část závazků (veškeré závazky jsou závazky ve lhůtě splatnosti)

můţe uhradit společnost okamţitě finančním majetkem, část z krátkodobých pohledávek (společnost nevlastní pohledávky po lhůtě splatnosti).

Pouţijeme-li ukazatel likvidity, dostaneme následující hodnoty:

a) likvidita pohotová (LP) - charakterizuje nejpřesněji platební pohotovost, tj. schopnost krýt svými peněţními prostředky. LP = finanční majetek/krátkodobé závazky = 0,334. Jednotlivé prameny uvádí, ţe likvidita je zajištěna, představují-li likvidní prostředky ke krátkodobým závazkům poměr min. 1:5; optimální vývoj 0,2 – 0,5. Společnost dosáhla hodnoty 0,334.

b) likvidita běţná (LB) - charakterizuje schopnost krýt svými pohledávkami a peněţními prostředky své běţné potřeby a krátkodobé dluhy. LB = (finanční majetek + krátkodobé pohledávky) / krátkodobé závazky = 1,17. Poměr vyšší neţ 1 znamená, ţe společnost je schopna uhradit své dluhy, aniţ by prodala své zásoby.

Na společnost je moţno pohlíţet jako na společnost ekonomicky zdravou, nedrţí vysokou hotovost a je schopna hradit své závazky.

Příklad č. 2

Podnik B se zabývá zpracováním mořských ryb. Údaje ke dni vstupu podniku B do insolvenčního řízení jsou uvedeny v tab. č. 2.

Tab. č. 2: Výkaz Rozvaha

Zdroj: vlastní

Z výkazu Rozvaha při porovnání majetku a závazků vyplynula skutečnost, ţe závazky převyšují majetek o 8.577 tis. Kč. Záporné obchodní jmění ukazuje na předluţení společnosti. Celkový majetek společnosti je niţší neţ její závazky.

Ukazatel likvidity celkové se pouţívá pro běţnou orientaci o platební pohotovosti. Likvidita celková = oběţná aktiva (majetek celkem) / krátkodobé závazky = 0,0282. Hodnota menší neţ 1 vypovídá o skutečnosti, ţe společnost je zcela nelikvidní.

Společnost má více věřitelů (OSSZ, VZP, FÚ, pracovníci, dodavatelé potravin a energií), je předluţena a není schopna plnit své závazky vůči svým věřitelům.

Příklad č. 3

Podnik C se zabývá zhotovením stavebních zakázek. V tab. č. 3 je uveden výkaz Rozvaha tohoto podniku.

Tab. č. 3: Výkaz Rozvaha

Zdroj: vlastní

Z výkazu Rozvaha vyplývá, ţe společnost má vykázáno kladné ČOJ, jeho podíl je 36,70 % na majetku a z 63,30 % kryje cizí zdroje (krátkodobé závazky). Tedy společnost není předluţena.

Z přiloţených přehledů pohledávek a závazků vyplynula skutečnost, ţe 50 % z celkových pohledávek je po lhůtě splatnosti a společnost má z celkových závazků 60 % po lhůtě splatnosti. Výše finančního majetku v poměru ke krátkodobým závazkům je velmi nízká, dosahuje hodnoty 3,59 %. Společnost tedy nebyla schopna hradit své závazky „po delší dobu“ (minimálně tří a více měsíců po splatnosti závazků) a dostala se do úpadku formou insolvence.

2 INSOLVENČNÍ ŘÍZENÍ

2.1 Insolvenční právo – jeho historie a vývoj

Základem kaţdé trţní ekonomiky je svobodná soutěţ podnikatelských subjektů. Úroveň trţní ekonomiky lze hodnotit nejen podle úspěšných subjektů, ale taky podle toho jak je přistupováno k těm, kteří v prostředí hospodářské soutěţe neuspěli. Kaţdá trţní ekonomika proto musí mít jasná pravidla jednání s neúspěšnými účastníky hospodářské soutěţe, aby ochránila nejen základní práva těchto úpadců, ale také věřitele, kteří nesou následky svých dluţníků. Pouţívaný název pro ekonomický kolaps v našem právním řádu je konkurs, vyrovnání a úpadek.

a) Historie názvů „konkurs, vyrovnání a úpadek“

Název konkurs je odvozen od latinského termínu „concursus creditorium“. Vyjadřuje se jím skutečnost, ţe se jedná o souběh věřitelů, který probíhá formou přihlašování pohledávek, aby se docílilo jejich uspokojení z konkursní podstaty. Slovo konkurs vystihuje skutečnost, ţe jde o řízení, ale vyjadřuje taky smysl a podstatu tohoto řízení. Někdy je vedle pojmu konkurs pouţíván termín „úpadek“. Tento název se měl stát součástí oficiální prvorepublikové právní úpravy. Vzhledem ke vţitému pojmu „konkurs“ se tak nestalo. Navíc pojem „úpadek“ charakterizuje jen ekonomický stav dluţníka, který je podnětem pro vyhlášení konkursu a vyrovnání. V minulosti bylo uţíváno místo výrazu „konkurs“ cizího slova „krida“ nebo bankrot. Významové moţnosti těchto výrazů jsou omezené stejně jako v případě termínu „úpadek“. Stávající úprava českého konkursního práva označuje dluţníka výrazem „úpadce“. Výrazy odvozené od cizích slov jako např. „kridatář“ se u nás nevţily.

Zákon č. 328/1991 Sb. uţívá dále pojem „vyrovnání“. Tento výraz byl zaveden v českých zemích jiţ zákonem č. 64/1931 Sb. a nahrazoval termín „narovnání“. Novější termín „vyrovnání“ není jazykově tak výstiţný jako dříve uţívaný výraz, protoţe můţe vzbuzovat dojem, ţe všechny závazky dluţníka jsou beze zbytku uhrazeny. Skutečnost je taková, ţe neuhrazené závazky dluţníka zanikají.

b) Vývoj konkursního práva v českých zemích

První konkursní řád na našem území vznikal jiţ na počátku 18. století a byl postupně novelizován. V roce 1763 byl uveden v platnost také rakousko-český směnečný řád. Tato norma obsahovala některé části konkursního práva a unifikovala české a rakouské právo. V průběhu 18. a 19. století bylo konkursní právo několikrát novelizováno. Tyto úpravy vyústily ve druhé polovině 19. století v přijetí konkursního řádu č.1/1869 ř.z. Tento konkursní řád neupravoval mimokonkursní vyrovnání. To bylo v Rakousku zavedeno aţ v letech 1859 a 1862, ale v praxi se neosvědčilo. V průběhu let 1913 a 1914 byla vypracována nová úprava konkursního řádu a návrh zákona o nuceném mimokonkursním vyrovnání.

c) Konkursní právo v Československé republice

Nově vzniklá Československá republika převzala rakouský konkursní řád z roku 1914 spolu s uherským konkursním řádem zákonem č. 11/1918 Sb. Tento zákon byl součástí československého právního řádu aţ do roku 1931. V tomto roce nabyl účinnosti zákon č. 64/1931 Sb. Tímto zákonem byly vydány řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí. Cílem nového zákona bylo odstranění dvojí právní úpravy na území Československé republiky. V Československé republice totiţ do té doby platilo v Čechách, Moravě a Slezsku císařské nařízení z roku 1914, ale na území Slovenska a Podkarpatské Rusi platil Konkursný zákon z roku 1881 a samostatný Vyrovnávací řád z roku 1915. Nová právní úprava odstranila především rozdíly v délce konkursního řízení v českých zemích a na území bývalých Uher. V českých zemích bylo konkursní řízení podstatně kratší neţ na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Tam délka řízení v 50 % přesahovala tři roky. V českých zemích bylo i rozdělení výtěţku konkursní podstaty pro věřitele významně příznivější.

Vydání nového zákona č. 64/1931 Sb. předcházela pečlivá příprava. Návrh byl posouzen všemi institucemi a odborníky jiţ v roce 1927 a v roce 1930 byl předloţen vládou senátu Národního shromáţdění. Konečná podoba zákona byla touto institucí přijata 27. března 1931 a ve své době se osvědčila jako moderní a pokroková. V roce 1951 byl další vývoj tohoto zákona násilně přerušen a zrušen zákonem č. 142/1950 Sb., který zavedl institut exekuční likvidace, kdy byl prodán veškerý majetek dluţníka. V roce 1963 byl tento institut, týkající se likvidace majetku zrušen a to z důvodu sladění se zahraničními normami při řešení konkursů v zahraničí.

d) Zákon č. 328/1991 Sb. o konkursu a vyrovnání

K opětovnému zavedení konkursního práva v českých zemích došlo po více neţ čtyřiceti letech zákonem č. 328/1991 Sb. Znění tohoto zákona vycházelo z právní úpravy zákona č. 64/1931 Sb. I kdyţ byla tato předloha ve své době moderním právním předpisem, na začátku devadesátých let dvacátého století byla jiţ zastaralá a málo účinná. Po nabytí účinnosti zákona č. 328/1991 Sb. dne 1. 10. 1991 byl tak jeho ustanovením nahrazen § 352 aţ 354 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, který byl jedinou právní úpravou úpadkového řízení v československém právním řádu do roku 1991. Z důvodu čtyřicetiletého přerušení vývoje úpadkového práva prodělalo nové znění zákona velké mnoţství změn formou novelizací a změn provedených na základě nálezů Ústavním soudem České republiky. Tyto změny byly provedeny na základě praktických zkušeností při uplatňování úpadkového práva.

V roce 2002 na základě iniciativy Ministerstva spravedlnosti ČR byla sestavena dvacetičlenná komise, která začala připravovat koncepci nové právní úpravy úpadkového řízení. Obsáhlé návrhy k novému zákonu procházely veřejnou diskuzí. Práce na dokončení tohoto nového návrhu zákona byly ale vlivem tehdejší politické situace odloţeny.

Další iniciativa vytvořit komplexní právní úpravu vycházela od tehdejšího ministra spravedlnosti JUDr. Němce a místopředsedy vlády pro ekonomiku Martina Jahna. Na základě dlouhé politické diskuze byl nakonec přijat kompromisní návrh o úpadku a způsobech jeho řešení pod č. 182/2006 s účinností od 1. 7. 2007.

Ještě před nabytím účinnosti však došlo k jeho novelizaci, kdy byla jednoznačně stanovena podmínka pro výkon funkce insolvenčního správce vysokoškolské vzdělání právnického nebo ekonomického směru. Další úpravy se týkaly systému insolventního rejstříku a příprav počítačového zpracování fungování insolventního rejstříku. Tyto úpravy byly důvodem k oddálení účinnosti insolvenčního zákona k datu 1.1.2008. Ale i v situaci, kdy nebyly soudy dostatečně připraveny po stránce hardwarové a softwarové na fungování insolvenčního rejstříku měli účastníci insolvenčního řízení rozdílný přístup k informacím o průběhu řízení.

2.2 Insolvenční zákon a jeho charakteristika

Charakteristika, účel a rozbor základních ustanovení insolvenčního zákona

Problematiku úpadku a jeho řešení byla do konce roku 2007 upravena zákonem č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. Tento zákon se však praxí ukázal jako nedokonalý, neboť vedl ke zdlouhavým řízením, nedostatečnému uspokojování věřitelů, likvidaci úpadců a dalším jiným nedostatkům. Proto byl nahrazen novým zákonem č. 182/2006, o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), který nabyl účinnosti 1. ledna 2008 a měl by být reformou úpadkového práva.

Nelze opomenout, ţe důleţitým reformním prvkem úpadkového práva je insolvenční rejstřík, jeţ je systémem veřejné správy, který spravuje Ministerstvo spravedlnosti. Insolvenční rejstřík veřejně informuje o insolvenčním řízení, obsahuje celostátní seznam dluţníků, insolvenčních správců, insolvenčních spisů a jiných písemností souvisejících s insolvenčním řízením. Insolvenční rejstřík je veřejně přístupný a kaţdý má právo do něj nahlíţet, př. si z něj pořizovat kopie a výpisy.

V průběhu 90. let 20. století počaly na základě závěrů ekonomické a právní praxe související s uplatňováním zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání „rekodifikační práce na úpravě úpadkového řízení. Základní teze a koncepce nové právní úpravy se opírají především o:

 flexibilnost řízení,

 rychlost a hospodárnost řízení,

 rozšíření způsobu řešení úpadku,

 zvýšení práv věřitelů v řízení,

 transparentnost a předvídatelnost řízení.

Mezi základní zdroje nové právní úpravy patřila úprava úpadkového práva Německa (Insolvenzordnung) a USA (Bankruptcy Law).“ [8, s. 19]

Nový insolvenční zákon je rozčleněn do tří částí, z nichţ první část upravuje:

 základní ustanovení,

 procesní subjekty,

 ustanovení o insolvenčním řízení,

 projednání úpadku a rozhodnutí o něm,

 postavení věřitelů a uplatňování jejich pohledávek,

 pojem a vymezení majetkové podstaty,

 vymezuje neplatnost a neúčinnost právních úkonů.

V části druhé se setkáváme se způsoby řešení úpadku, úpravou konkursního řízení, reorganizace a oddluţení. Třetí část obsahuje společná ustanovení, insolvenční rejstřík, vztah ke státům Evropské unie a závěrečné ustanovení.

Úprava insolvenční zákona je velmi podrobná a detailní, coţ je velkou výhodou pro tuto problematiku, neboť oproti minulé úpravě zde není místo pro jiné, tomuto zákonu odporující výklady. Nevýhodou je, ţe nová úprava je velmi obsáhlá a tudíţ těţce osvojitelná.

Insolvenční zákon ještě není podroben dlouhodobější praxi, avšak podle jeho úpravy je jiţ dnes zřetelné, ţe řízení podle něj můţe být rychlejší, hospodárnější s co největším uspokojením věřitelů, jimţ dává rovné moţnosti a chrání jejich práva.

Charakteristika insolvenčního zákona vychází ze základních ustanovení hlavy I (§ 1–8) a z předmětu úpravy tohoto zákona upravenou v ustanovení § 1, kdy tento zákon „řeší problematiku úpadku a hrozícího úpadku dluţníka pomocí soudního řízení v návaznosti na určitý zákonný způsob řešení v insolvenčním řízení, a to tak, aby se uspořádaly vzájemné majetkové vztahy mezi dluţníkem a jeho věřiteli a tím došlo k uspokojení všech dluţníkových věřitelů stejným poměrným dílem a rovněţ aby došlo k oddluţení dluţníka.

Účelem zákona je moţnost řešit za pouţití tohoto zákona úpadek, ale i hrozící úpadek dluţníka, a v maximální moţné míře uspořádat majetkové vztahy k osobám, jejichţ majetek je dluţníkovým úpadkem dotčen a dosáhnout co největšího zhodnocení majetku dluţníka.“ [1, s. 9-10]

2.3 Definování úpadku

Úpadek definuje § 3 insolvenčního zákona. Formy úpadku jsou platební neschopnost a předluţení. Úpadkem rozumíme bezvýchodnou majetkovou situaci dluţníka, který jiţ není schopen a ani oprávněn ji sám řešit. Úpadkem dluţníka je tedy jeho neschopnost plnit své závazky vůči věřitelům z důvodu nedostatku svých peněţních prostředků, coţ však nelze zaměnit např. s neochotou dluţníka splácet své sporné závazky, zastavením plateb dluţníka z jiných důvodů nebo vzniku platební neschopnosti v důsledku protiprávního jednání třetí osoby.

Jakýkoliv dluţník, tedy jakákoliv fyzická osoba, která není podnikatelem a jakákoliv právnická osoba je v úpadku, jestliţe má více věřitelů a není schopna po delší dobu plnit své závazky. Jedním ze znaků úpadku je mnohost věřitelů, tzn. skutečnost, ţe dluţník musí mít nejméně dva věřitele, přičemţ se věřitelem rozumí věřitel se splatnou pohledávkou. Dalším ze znaků je neschopnost dluţníka plnit své závazky, coţ znamená, ţe dluţník nemá dostatek peněţních prostředků k úhradě svých splatných závazků. Splatný závazek je závazek, jehoţ lhůta splatnosti jiţ uplynula, i kdyţ dluţník nemá tento závazek zaúčtován. V tomto případě nemá ţádný význam to, zda se dluţník stal insolventním vlastním zaviněním nebo v důsledku platební neschopnosti ze strany svých dluţníků. K dalšímu znaku úpadku lze uvést skutečnost, ţe neschopnost plnit splatné závazky trvá delší dobu. Za delší dobu se povaţuje doba nejméně 3 měsíců.

a) Hrozící úpadek

Pokud z okolností vyplývá předpoklad, ţe dluţník je v takové ekonomické situaci, ţe nebude moci plnit své peněţité závazky, jedná se o hrozící úpadek. Hrozící úpadek je rovněţ definován v ustanovení § 3 insolvenčního zákona.

b) Úpadek ve formě platební neschopnosti

Pokud jde o platební neschopnost, pak zákon v tomto případě konstruuje objektivní hledisko a subjektivní hledisko, přičemţ objektivním hlediskem je pluralita věřitelů a dospělost peněţitých pohledávek – dluhů, které jsou 30 dnů po splatnosti. Subjektivním hlediskem je pak neschopnost tyto pohledávky plnit. Insolvenční zákon stanoví domněnky platební neschopnosti. Domněnka platební neschopnosti nastává, pokud dluţník zastaví podstatnou část svých plateb, má prodlení více jak 3 měsíce po splatnosti, dále pokud

nastává nemoţnost exekuce nebo výkonu rozhodnutí a pokud nedodá seznam majetku, pohledávek a zaměstnanců.

c) Úpadek ve formě předluţení

Předluţení jako forma úpadku má menší význam ve smyslu zákona neţ platební neschopnost, neboť se můţe týkat jen právnických osob a fyzických osob – podnikatelů. Pokud se hovoří o souhrnu všech závazků, a to nikoliv jen splatných, musí tyto převyšovat hodnotu majetku, kdy se zohledňuje předpokládaný vývoj podniku. Objevují se i názory, ţe předluţení de lege ferenda vůbec nebude forma úpadku.

O předluţení se tedy jedná tehdy, jsou-li splatné závazky dluţníka vyšší neţ jeho majetek, do něhoţ se zahrnuje i očekávaný výnos z předpokládané pokračující podnikatelské činnosti.

V úpadku ve formě předluţení můţe být pouze taková fyzická osoba, která je podnikatelem, a jakákoliv právnická osoba, i kdyţ nebyla zaloţena za účelem podnikání.

Ke znakům úpadku ve formě předluţení patří rovněţ mnohost věřitelů se splatnou pohledávkou a splatné závazky dluţníka musí být vyšší neţ jeho veškerý majetek. Stejně tak i v tomto případě se musí jednat o závazek, jehoţ doba splatnosti jiţ uplynula, i kdyţ dluţník závazek nezaúčtoval.

2.4 Insolvenční řízení a jeho charakteristika

a) Způsob řešení úpadku v insolvenčním řízení

Podmínkou pro zahájení insolvenčního řízení je úpadek dluţníka. Způsoby řešení úpadku vychází z ustanovení § 4 insolvenčního zákona, kde jsou uvedeny čtyři způsoby řešení úpadku, a to konkursem, reorganizací, oddluţením a zvláštními způsoby řešení úpadku pro určité subjekty nebo případy.

Insolvenční soud rozhoduje v jednotlivých případech o způsobu řešení úpadku buď rozhodnutím o prohlášení konkursu na majetek dluţníka, rozhodnutím o povolení reorganizace nebo rozhodnutím o povolení oddluţení. S rozhodnutím o úpadku se

zpravidla současně rozhoduje o způsobu řešení úpadku. Co se týče konkursu, tak jeho problematika zůstává koncepčně na shodných principech jako v zákoně o konkursu a vyrovnání. Novým právním institutem se stává reorganizace, která je principielně zaloţena na procesu ozdravění a revitalizaci dluţníka, dále je novým právním institutem oddluţení, které se týká převáţně nepodnikatelských subjektů, u kterých se za určitých podmínek předpokládá zbavení se svých závazků a v posledním případě se insolvenční zákon zabývá zvláštními řešeními úpadku, jeţ se týkají např. bank a pojišťoven, kdy v případě jejich úpadku není vhodné pouţít řešení úpadku konkursem.

b) Zásady insolvenčního řízení

Mezi základní zásady insolvenčního řízení patří zákaz zvýhodňování a poškozování, hospodárnost řízení, rovné zacházení, zákaz poškození práv nabytých v dobré víře, zákaz uspokojení mimo řízení a společný zájem věřitelů.

Zásady insolvenčního řízení podporují jiţ zmíněný cíl a účel insolvenčního zákona související s uspokojením osob dotčených dluţníkovým úpadkem. Z ustanovení § 5 insolvenčního zákona vyplývá, ţe: „insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby ţádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů.“ [1, s. 10] Dále z uvedeného ustanovení vyplývá, ţe: „věřitelé, kteří mají zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné moţnosti“ [1, s. 10], tudíţ je zde prosazována rovnost věřitelů a jejich poměrné uspokojení.

Z dalších zásad insolvenčního zákona vyplývá, ţe nestanoví-li zákon jinak, nelze práva věřitele nabytá v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení omezit rozhodnutím insolvenčního soudu ani postupem insolvenčního správce, přičemţ

Subjekty insolvenčního řízení

Ustanovení § 9 vypočítává procesní subjekty, které se prostřednictvím insolvenčního zákona účastní insolvenčního řízení. Mezi tyto subjekty patří:

 insolvenční soud – v rámci insolvenčního řízení a incidenčního řízení rozhoduje a vydává rozhodnutí související s postupem a činností subjektů insolvenčního řízení, a to dluţníka, věřitelů, kteří uplatňují svá práva vůči dluţníku, insolvenčního

správce a likvidátora dluţníka. Z pověření insolvenčního soudu můţe činit jednotlivé úkony i asistent soudce insolvenčního soudu,

 dluţník – v insolvenčním řízení je dluţníkem ten, kdo má více věřitelů a jehoţ dluhy které není schopen plnit, jsou více neţ třicet dní po splatnosti. Dluţník jako právnická nebo fyzická osoba – podnikatel můţe být v úpadku také pro své předluţení, tzn. ţe má více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje souhrn jeho majetku,

 věřitelé, které uplatňují svá práva vůči dluţníku – věřitel je subjektem, který se v insolvenčním řízení stává určitým způsobem vlastníkem dluţníkova majetku. Podle insolvenčního zákona mají věřitelé zásadní vliv na formu řešení dluţníkova úpadku a v průběhu insolvenčního řízení mohou činit určité ekonomické rozhodnutí. Věřitelé vykonávají prostřednictvím věřitelských orgánů dohled nad činností insolvenčního správce a mohou také ovlivnit výběr tohoto správce,

 státní zastupitelství, které vstoupilo do insolvenčního řízení nebo do incidenčního sporu – jako procesní subjekt je oprávněno ke všem úkonům, které můţe vykonat dluţník nebo věřitel a dále můţe kdykoliv vstupovat nebo vystupovat do insolvenčního řízení nebo do incidenčních sporů a podávat opravné prostředky proti insolvenčnímu soudu.

 likvidátor dluţníka – v určitém rozsahu jedná za dluţníka, má působnost statutárního orgánu a zajišťuje součinnost dluţníka s věřitelskými orgány a sám musí být v součinnosti s insolvenčním správcem.

Účastníci řízení

Účastníci insolvenčního řízení jsou pouze dluţník a věřitelé, kteří uplatňují své právo vůči dluţníku. Jako účastník řízení musí být dluţník právním subjektem a je nepřípustné účastníky insolvenčního řízení zaměnit. Účastníci insolvenčního řízení jsou obsaţeni v definici § 14.

Pokud vznikne v průběhu insolvenčního řízení incidenční spor, jsou jeho účastníky ţalobce a ţalovaný, přičemţ jedním z nich se zpravidla stává insolvenční správce. Účastníci incidenčního sporu jsou obsaţeni v definici § 16.

Insolvenční správce, předběţný insolvenční správce

Osobu insolvenčního správce, výkon jeho funkce a další skutečnosti s touto funkcí definuje ustanovení § 21 aţ § 44. Insolvenční správce provádí např. opatření ke zjištění majetku dluţníka, přezkoumává účetnictví dluţníka, dává dluţníkovi souhlas k nakládání s majetkovou podstatou nebo přijímá plnění od osob, které mají závazky vůči dluţníkovi. Insolvenční správce není účastníkem insolvenčního řízení, jeho postavení je zcela samostatné jak vůči věřitelům, tak vůči dluţníkovi, není tedy jejich zástupcem, a tím se omezuje veřejný zásah do řešení majetkových vztahů v průběhu insolvenčního řízení. Výkon jeho funkce není podnikáním ani ţivností, přičemţ výběr konkrétní osoby pro tuto funkci je svěřen předsedovi insolvenčního soudu, který tuto osobu vybírá ze seznamu insolvenčních správců. Důleţitou skutečností však je, ţe věřitelé mají moţnost ovlivnit výběr osoby insolvenčního správce, př. jeho výměnu. Věřitelé však nemohou ovládat osobu správce za účelem prosazení svých vlastních zájmů. Insolvenční správce je ustanoven nejpozději v rozhodnutí o úpadku.

Před rozhodnutím o úpadku můţe být insolvenční správce ustanoven jako předběţný správce, coţ je upraveno v § 27. Pakliţe je tento předběţný správce ustanoven, stává se po vydání rozhodnutí o úpadku insolvenčním správcem s plnou působností. Tuto osobu rovněţ určuje předseda insolvenčního soudu ze seznamu insolvenčních správců. Práva a povinnosti předběţného insolvenčního správce nemohou být širší neţ práva a povinnosti insolvenčního správce.

Insolvenční správce a předběţný insolvenční správce má povinnost zachovávat mlčenlivost týkající se obchodního tajemství dluţníkova podniku související s výkonem jeho funkce. Této mlčenlivosti ho můţe zprostit dluţník a v některých případech i věřitel.

Věřitelské orgány

Věřitelské orgány a jejich činnost upravuje § 46 aţ § 48. Nejvyšším orgánem je schůze věřitelů, přičemţ další věřitelské orgány se ustavují podle počtu věřitelů, kdy je to buď věřitelský výbor, který je ustanoven při více jak padesáti přihlášených věřitelích, nebo je to zástupce věřitelů, který je ustanoven při niţším počtu věřitelů.

 schůze věřitelů – v působnosti schůze věřitelů je moţnost vyhradit si vše, co patří do působnosti věřitelských orgánů. Můţe však vzniknout situace, ţe pouze jediný

věřitel, který má nadpoloviční většinu pohledávek, si vyhradí moţnost rozhodovat o věcech, které přísluší působnosti věřitelských orgánů. V situaci, kdy není ustanoven věřitelský výbor, vykonává jeho funkci schůze věřitelů. Jak vyplývá z § 47, schůzi věřitelů svolává a řídí insolvenční soud, který tak činí z vlastní iniciativy, nebo tak činí na návrh buď insolvenčního správce nebo věřitelského výboru anebo alespoň dvěma věřitelům, přičemţ pohledávky těchto dvou věřitelů musí činit alespoň jednu desetinu přihlášených pohledávek. V případě, ţe je insolvenční soud poţádán o svolání schůze věřitelů, svolává tuto schůzi tak, aby bylo moţno ji realizovat do třiceti dnů po jejím poţádání, pokud není stanoven jiný termín. Návrh na svolání schůze věřitelů musí obsahovat záleţitosti, pro které má být schůze věřitelů svolána. Schůze věřitelů se mohou zúčastnit pouze přihlášení věřitelé, a to dluţník, insolvenční správce a státní zástupce, pokud je účasten insolvenčního řízení. Jednání schůze věřitelů je neveřejné. Dále se mohou schůze věřitelů zúčastnit zaměstnanci dluţníka a odborová organizace, pokud u dluţníka působí. Insolvenční správce svolává schůzi věřitelů zveřejněním vyhlášky do patnácti dnů před konáním schůze věřitelů, kterou vyvěsí na své úřední desce a dále schůzi věřitelů zveřejní v insolvenčním rejstříku. Oznámení musí obsahovat předmět jednání, dále záleţitost, pro kterou byl návrh na svolání schůze věřitelů podán, a místo a termín konání. Na schůzi věřitelů se projednává pouze záleţitost, která byla uvedena v oznámení o svolání schůze věřitelů. V případě účasti všech věřitelů se mohou usnést i na jiném předmětu jednání. Povinným předmětem jednání první schůze věřitelů je volba věřitelského výboru, usnesení věřitelů o odvolání soudem ustanoveného insolvenčního správce, př. ustanovení nového insolvenčního správce, zpráva insolvenčního správce o jeho činnosti, byl-li ustanoven a zpráva prozatimního věřitelského výboru o jeho činnosti, byl-li věřitelský výbor ustanoven. K dalším důleţitým úkonům schůze věřitelů je hlasování schůze věřitelů, které podrobně upravuje § 49 aţ § 53, kdy řeší způsob hlasování k přijetí usnesení schůze věřitelů, rozdělení hlasů v poměru k výši pohledávek a právo k hlasování. Nad hlasováním schůze věřitelů dohlíţí insolvenční soud, který rovněţ řeší případné spory s ním související. Insolvenční soud můţe také za určitých v insolvenčním zákoně uvedených podmínek zrušit usnesení schůze věřitelů, pokud toto usnesení odporuje shodnému zájmu věřitelů. Věřitelé však mají moţnost zrušení usnesení napadnout opravným prostředkem, čímţ je dána moţnost vyváţení obou stran.

 věřitelský výbor – v souladu s insolvenčním zákonem chrání zájmy věřitelů, přičemţ úzce spolupracuje s insolvenčním správcem. Účelem působení věřitelského výboru musí být především uspokojení věřitelů. Zákonem je rovněţ upraven stanovený proces utváření věřitelského výboru volbou jeho členů a náhradníků. Věřitelský výbor musí být povinně zvolen nejvyšším věřitelským orgánem - schůzí věřitelů, pokud je přihlášeno za svými pohledávkami padesát a více věřitelů. Věřitelský výbor můţe mít nejméně tři a nejvíce sedm členů, přičemţ má kaţdý člen svého náhradníka. Ve věřitelském výboru musí být zastoupeni všichni věřitelé, jak zajištění, tak i nezajištění. Zajištěným členem rozumíme takového člena, který má svou pohledávku u dluţníka zajištěnou zástavním právem. Nezajištění věřitelé musí být ve věřitelském výboru zastoupeni minimálně stejnou měrou, jako věřitelé zajištění. Výčet konkrétních činností věřitelského výboru je upravena v § 58. Tyto činnosti jsou zákonem upraveny tak, aby přispívaly k naplnění účelu insolvenčního řízení. V § 61 aţ 65 je pak dále upraveno ustavení prozatímního věřitelského výboru do doby, neţ dojde k ustavení věřitelského výboru včetně jeho sloţení a podmínky pro zánik a přechod funkce člena věřitelského výboru, a odvolání a odstoupení z funkcí člena a náhradníka věřitelského výboru. K dalším skutečnostem je potřeba zmínit, ţe v situaci, kdy klesne počet členů věřitelského výboru na méně neţ tři členy, musí vykonávat působnost věřitelského výboru soud, a to aţ do doby, neţ bude zvolen do věřitelského výboru další člen nebo členové, tak aby počet opět dosáhl tří členů. Ve věřitelském výboru můţe být účastna i odborová organizace, působící u dluţníka, v tomto případě ovšem pouze s hlasem poradním, coţ je odlišný případ neţ ten, kdy zastupuje dluţníkova zaměstnance z důvodu uplatnění jeho pohledávky související s jeho pracovně právním vztahem.

 zástupce věřitelů – pokud není povinně ustanoven věřitelský výbor, tedy v případě, ţe není přihlášeno více jak padesát věřitelů, volí se pouze zástupce věřitelů a jeho náhradník. Práva a povinnosti zástupce věřitelů jsou shodné s právy a povinnostmi věřitelského výboru. Zástupce věřitelů je zvolen i v případě nízkého počtu věřitelů nebo v případě, kdy nemají věřitelé o funkci ve věřitelském výboru zájem. Je důleţité zmínit, ţe nastane-li situace, kdy jeden věřitel má přihlášeno více jak jednu polovinu všech přihlášených pohledávek, pak tento věřitel nemusí umoţnit ustavení věřitelského výboru a pak můţe sám sebe zvolit jako zástupce věřitelů.

Ustanovení o insolvenčním řízení

Tyto ustanovení jsou rozebrány v hlavě III insolvenčního zákona, a konkrétně upravuje způsoby doručování, sankce, nařízení předběţných opatření, nepřípustnost přerušení insolvenčního řízení, dále jednání, dokazování a rozhodnutí s navazujícími opravnými prostředky. Doručování je upraveno v § 71 aţ 80, kdy se jedná o případy různých způsobů doručování rozhodnutí insolvenčního soudu a dalších jiných písemností doručovaných v rámci insolvenčního řízení. Uvedená ustanovení dále konkretizují další způsoby doručování, lhůty doručování, účinky doručování, doručování do vlastních rukou, osobně, prostřednictvím poštovní zásilky s dodejkou nebo do vlastních rukou adresáta, a dále pak doručování prostřednictvím insolvenčního soudu nebo insolvenčního správce. Jedním z nejpodstatnějších a nejdůleţitějších rozhodnutí je doručení vyhláškou, která se zveřejňuje na úřední desce insolvenčního soudu s tím, ţe se současně zveřejňuje i v insolvenčním rejstříku. Při vyvěšení konkrétní písemnosti se na ní uvede datum, kdy byla vyvěšena a po uplynutí lhůty jejího vyvěšení musí být sňata a uvede se na této písemnosti datum snětí. V den, kdy se určitá písemnost vyvěsí na úřední desce, povaţuje se za doručenou. Podobně je tomu u zveřejnění v insolvenčním rejstříku, avšak s tím rozdílem, ţe dobou zveřejněním v insolvenčním rejstříku se povaţuje den, hodina a minuta zveřejnění, coţ je výzamné např. v konkursním řízení.

K lepší a účelnější informovanosti věřitelů můţe v insolvenčním řízení slouţit i tisk, rozhlas, televize či internet, ale s tím rozdílem, ţe takové doručení není spojeno s ţádnými procesními následky.

Sankce v insolvenčním řízení upravuje § 81. Z této úpravy vyplývá moţnost sankcionovat insolvenčního správce pořádkovou pokutou, a to i opakovaně. Vzhledem k dosavadní praxi byly tyto sankce vůči insolvenčnímu správci zavedeny z důvodu jeho funkční důleţitosti vzhledem ke všem zúčastněným a sankce by byly tedy pouţity v případě, pokud by insolvenční správce nevykonával svou funkci tak, jak mu ukládá zákon. Pokud by i po uloţení pořádkové pokuty nebo pokut nedošlo k nápravě v jednání insolvenčního správce, musel by být zproštěn své funkce.

Jednání, dokazování a rozhodnutí insolvenčního soudu vychází z úpravy § 85 aţ 90, kdy zásadou je, ţe insolvenční soud nařizuje jednání v zákonem stanovených případech a v případech, kdy je to nebytně nutné. Soud se však musí při jednání vypořádat i s jinými

skutečnostmi, které vyplynuly z probíhajícího insolvenčního řízení, a které nebylo moţno získat při soudním jednání.

Dokazování má v insolvenčním řízení velký význam, přičemţ „má soud při dokazování povinnost provést veškeré důkazy potřebné k osvědčení dluţníkova úpadku nebo jeho hrozícího úpadku, neţ byly účastníky navrhovány.“ [7, s. 7] Z toho vyplývá, ţe soud musí řádně vyšetřit všechny skutečnosti tak, aby byl dluţníkův úpadek nesporně zjištěn. Před vydáním rozhodnutí v insolvenčním řízení je u soudního jednání důleţitým krokem slyšení dluţníka, který se můţe vyjádřit ke všem skutečnostem zjištěným při dokazování. Zákon rovněţ upravuje skutečnost dluţníkovi dlouhodobé nepřítomnosti, při které by mohlo dojít k prodlení a zmaření účelu a cílů insolvenčního řízení. V takovém případě je moţné vyslechnout zástupce dluţníka nebo osobu dluţníkovi blízkou.

Po zadokladování všech skutečností důleţitých pro rozhodnutí, rozhoduje insolvenční soud formou usnesení. Usnesení má určité náleţitosti, které jsou upraveny v § 88 odst. 2 a v § 169 a § 157 odst. 2 a 4 občanského soudního řádu. Rozhodnutí insolvenčního soudu nabývá účinnosti v okamţiku jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku a toto rozhodnutí je účinné vůči všem účastníkům insolvenčního řízení.

Proti rozhodnutí insolvenčního soudu lze pouţít opravné prostředky, které jsou upraveny v § 91 aţ 96. Důleţitou skutečností, která z těchto ustanovení vyplývá, je snaha o maximální urychlení řízení před odvolacím soudem a dále tato ustanovení stanoví povinnosti odvolacího soudu při odvolání, které je přípustné. K vyšší operativnosti soudního rozhodnutí přispívá i skutečnost, ţe insolvenční řízení nelze napadnout se snahou o jeho obnovu. Snaha o obnovu je nepřípustná a soudem musí být zamítnuta.

2.5 Průběh insolvenčního řízení

Pro účely tohoto zákona se insolvenčním řízením rozumí jednotné soudní řízení, jeţ upravuje dluţníkův úpadek nebo hrozící úpadek a rozhoduje o jeho řešení. O veškerých právech a povinnostech účastníků insolvenčního řízení rozhoduje soud.

Insolvenční řízení probíhá ve třech základních krocích, kterými jsou:

 podání insolvenčního návrhu,

 rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku,

 rozhodnutí o způsobu řešení úpadku formou konkursu, reorganizace nebo formou oddluţení.

a) Zahájení insolvenčního řízení

K zahájení insolvenčního řízení je vţdy třeba insolvenčního návrhu, který můţe podat jak dluţník, tak věřitel, a to v listinné nebo v elektronické formě. Insolvenční návrh v listinné formě je nutno opatřit úředně ověřeným podpisem a insolvenční návrh podaný v elektronické formě je nutno opatřit podpisem elektronickým. Insolvenční řízení je zahájeno v okamţiku, kdy věcně příslušný soud obdrţí insolvenční návrh. V případě, ţe jde o hrozící úpadek dluţníka, podává insolvenční návrh pouze dluţník, neboť ten můţe být nejlépe obeznámen se svou ekonomickou situací signalizující hrozící úpadek.

Dluţník jako právnická osoba nebo fyzická osoba – podnikatel, př. jejich zákonní zástupci, statutární orgány nebo likvidátor jsou povinni podat insolvenční návrh v době, kdy se o úpadku dozvěděli. Většinou se tak stává při sestavení účetní závěrky nebo uzávěrky, ale vzhledem k ekonomické situaci podniku a neschopnosti uspokojovat závazky vůči věřitelům, a k dalším skutečnostem signalizujícím úpadek, by se o úpadku měli dozvědět jiţ dříve.

Dluţník, př. jeho zástupci jsou odpovědni za následek a vzniklou škodu související s nepodáním insolvenčního návrhu nebo jeho opoţděným podáním. Pokud jiţ nepodáním insolvenčního návrhu vznikla věřiteli škoda, můţe soud nařídit na návrh oprávněného věřitele předběţné opatření, kterým se dluţníku nařídí náhrada této škody sloţením určené peněţité částky do úschovy soudu.

Insolvenční řízení se zahajuje vyhláškou, kterou zveřejňuje věcně příslušný soud, který ji současně zasílá v písemné formě dluţníkovi a navrhovateli, pokud jím není pouze dluţník a dále soud povinně informuje o zahájení insolvenčního instituce uvedené v § 102, coţ je např. finanční úřad, celní úřad nebo úřad práce. „Pro určení okamţiku zahájení insolvenčního řízení se uţije obecné úpravy uvedené v § 82 odst. 1 občanského soudního

řádu navazující na § 97 odst. 1 insolvenčního zákona.“ [7, s. 127] Odvolání proti vyhlášce není přípustné.

b) Insolvenční návrh

Insolvenční návrh musí obsahovat určité náleţitosti, které jsou upraveny v § 103 aţ 108. Tyto náleţitosti téměř kopírují § 79 občanského soudního řádu, přičemţ však úprava uvedená v insolvenčním zákonu má přednost. Insolvenční návrh je oprávněn podat navrhovatel, a to jen v případě, kdy skutečně existuje splatná pohledávka a je osvědčen úpadek dluţníka, coţ musí být také doloţeno k insolvenčnímu návrhu. Zákonem jsou přesně upraveny povinnosti podání insolvenčního návrhu jak pro navrhovatele – dluţníka nebo věřitele, které jsou vzájemně odlišné, kdy je v případě navrhovatele – věřitele na jeho bedrech břemeno důkazní s tím, ţe musí k návrhu dokázat, ţe je tento návrh oprávněn podat. Při nesplnění všech náleţitostí týkajících se věřitelského i dluţnického návrhu, můţe být tento návrh zamítnut.

c) Účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení

Se zahájením insolvenčního řízení jsou spojeny určité účinky, které vyplývají z ustanovení insolvenčního zákona. Jedním z těchto účinků je uspokojení pohledávek věřitelů pouze v insolvenčním řízení, které musí věřitelé přihlásit k soudu. Pokud má jiţ věřitel svou pohledávku u dluţníka zajištěnou jeho majetkem např. zástavním právem, musí tuto skutečnost sdělit soudu, neboť po zveřejnění vyhlášky jiţ nelze další zajištění uplatnit.

Pokud je věřitel oprávněn navrhnout výkon rozhodnutí a exekuce na majetek dluţníka, je moţné je navrhnout, ale jejich provedení spadá aţ do doby ukončení insolvenčního řízení. Tímto opatřením se chrání majetek, který má být součástí majetkové podstaty, z níţ mají být rovným dílem uspokojování všichni přihlášení věřitelé.

„Účinky insolvenčního řízení nastanou okamţikem zveřejnění vyhlášky o zahájení insolvenčního řízení v insolvenčním rejstříku a trvají aţ do skončení insolvenčního řízení.“ [19, s. 63] Soud poté vyzývá věřitele k přihlášení pohledávek, přičemţ však mohou věřitelé své pohledávky přihlašovat i předtím, neţ je soud vyzval a mohou je přihlašovat aţ do rozhodnutí o úpadku. Věřitel můţe uplatnit pohledávku pouze přihláškou ve lhůtě do 30 dní od rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku, přičemţ je nutné zdůraznit, ţe k později přihlášeným pohledávkám se nepřihlíţí a tyto se v rámci insolvenčního řízení

neuspokojují, navíc vyuţití institutu občanského soudního řádu o navrácení lhůty je insolvenčním zákonem zapovězeno. Z toho vyplývá, ţe je nezbytně nutné neutuchající sledování insolvenčního rejstříku.

Jakmile nastanou účinky zahájení insolvenčního řízení, je dluţník omezen k nakládání s majetkovou podstatou, kdy nesmí činit nepřiměřené výdaje a je mu zákonem povoleno plnit určité závazky z majetkové podstaty. Pokud nastane situace nebo okolnost, kdy je nutné ihned zajistit zachování rozsahu majetkové podstaty, např. z důvodu podezření z nezákonného jednání dluţníka směřujícího ke zpronevěře, nebo např. dluţníkova nerespektování pokynů soudu, ustanoví soud předběţného správce, který v rámci této situace provádí příslušné úkony k zachování majetkové podstaty, přičemţ na tyto úkony později navazuje činnost insolvenčního správce, coţ můţe být i ta samá osoba jako předběţný správce. Zákonem je rovněţ ošetřena situace, kdy má dluţník své dluţníky, kteří vůči němu plní své závazky vzniklé v průběhu podnikatelské činnosti. Tito dluţníkovi dluţníci musí své závazky po zahájení insolvenčního řízení plnit vůči předběţnému správci tak, aby se toto plnění dostalo do majetkové podstaty a nemohlo být realizováno mimo ni, coţ můţe být v mnoha případech důsledkem nepoctivého jednání úpadce. V případě vědomého plnění takového závazku mimo majetkovou podstatu, se toto plnění nepovaţuje za splnění závazku a dluh vůči majetkové podstatě zůstává.

d) Moratorium

Institut moratoria je zahrnut v § 115 aţ 127. Tento institut můţe být povaţován za jednu z moţných řešení hrozícího úpadku nebo úpadku, bez toho, aby byl úpadek řešen v insolvenčním řízení. Moratorium je v podstatě určitá ochrana dluţníka a dává mu šanci, aby si mohl udělat jakýsi pořádek ve své majetkové struktuře před rozhodnutím o úpadku, a pro případ, ţe by se mu to podařilo, mu dává moţnost vypořádat si své závazky i před zahájením insolvenčního řízení. Jde prakticky o šanci, aby se věřitelé s dluţníkem domluvili, přičemţ po tuto dobu nesmí nikdo zasahovat do majetku dluţníka. Moratorium má dvě podoby, a to předúpadkové a úpadkové moratorium. Návrh na moratorium můţe dluţník podat i před zahájením insolvenčního řízení i po jeho zahájení. Návrh na moratorium tedy podává pouze dluţník, a to v zákonem stanovené lhůtě po zahájení insolvenčního řízení. Důleţitou podmínkou na povolení moratoria, kromě jiných náleţitostí stanovených zákonem, je předloţení poslední účetní závěrky dluţníka pro určení jeho ekonomické situace, a také písemná prohlášení většiny věřitelů s přihlédnutím na výši jejich pohledávek.

Podle splnění uvedených povinných předpokladů rozhoduje soud o návrhu na vyhlášení moratoria prakticky ihned, pokud dosud nebylo rozhodnuto o insolvenčním řízení, přičemţ je moratorium účinné od okamţiku zveřejnění o jeho vyhlášení v insolvenčním rejstříku. Moratorium musí trvat nejdéle tři měsíce, ale na návrh dluţníka jej lze prodlouţit o třicet dnů, celkem tedy můţe trvat čtyři měsíce.

Jak jiţ bylo řečeno, moratorium je určitá ochrana dluţníka a pod dobu jeho trvání se nesmí rozhodnout o úpadku, můţe však dojít k zamítnutí nebo odmítnutí insolvenčního návrhu, přičemţ v takovém případě zanikne i moratorium. Moratorium dále zaniká nejen v těchto uvedených případech, ale můţe zaniknout i na základě samostatného rozhodnutí soudu nebo rozhodnutím soudu na návrh věřitelů.

Dluţníkovi je ponechána ještě důleţitá výhoda pro moţnost vypořádání své majetkové situace, a to moţnost podání návrhu na moratorium i před započetím insolvenčního řízení, kdy se toto řízení vede bez zveřejnění informací o jeho průběhu, avšak tímto nesmí být takového řízení zneuţito např. nepoctivým dluţníkovým jednáním směřujícím ke zmenšení majetkové podstaty. Za následky takového jednání je dluţník plně odpovědný.

e) Projednání insolvenčního návrhu a rozhodnutí o něm

Tato problematika je rozebrána v § 128 aţ § 135. Hlavním předpokladem pro podání insolvenčního návrhu ze strany dluţníka nebo věřitele je jeho obsahově bezchybné podání, neboť jeho správnost je přezkoumávána soudem. Pokud insolvenční návrh „neobsahuje všechny zákonné obsahové náleţitosti, je nesrozumitelný anebo neurčitý“ [1, s. 31], a z hlediska těchto vad brání v postupu řízení, soud jej usnesením do sedmi dnů od podání zamítne, přičemţ nelze v insolvenčním řízení dále pokračovat. Jestliţe je věřitelský nebo dluţnický insolvenční návrh soudem pro některý z uvedených důvodů odmítnut, doručuje se rozhodnutí o odmítnutí vyhláškou, která je zveřejněna na úřední desce insolvenčního soudu a dále je vyhláška zveřejněna v insolvenčním rejstříku. Toto rozhodnutí se rovněţ doručuje insolvenčnímu navrhovateli a dluţníku. Proti rozhodnutí o odmítnutí insolvenčního návrhu je moţné odvolání, ale pouze ze strany navrhovatele. Navrhovatel má také právo vzít insolvenční návrh zpět, zpětvzetí je však účinné pouze do rozhodnutí o úpadku nebo jiného rozhodnutí soudu. V případě, ţe je navrhovatelů na straně věřitelů více, můţe návrh odmítnout kaţdý z nich samostatně. Řízení se však nezastavuje celé,

nýbrţ jenom vůči navrhovateli, který vzal návrh zpět, přičemţ se s ostatními navrhovateli v řízení dále pokračuje.

Insolvenční zákon stanoví soudu z důvodu urychlení řízení lhůty pro rozhodování, které by měl soud dodrţet. Tyto lhůty jsou obsaţeny v ustanovení § 134.

f) Rozhodnutí o úpadku a jeho oznámení

Rozhodnutí o úpadku rozebírá ustanovení § 136 aţ § 147. Jde o samostatné rozhodnutí soudu, které soud doručuje účastníkům insolvenčního řízení, kteří jsou uvedeni v § 138. Dále soud rozhodnutí o úpadku oznamuje určeným státním institucím uvedeným v § 139, čímţ se podporuje snaha o případné zamezení dluţníkova nepoctivého jednání souvisejícího s neoprávněným nakládáním s majetkovou podstatou. „Soud vydá rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, ţe dluţník je v úpadku nebo ţe mu úpadek hrozí.“ [1, s. 32] Rozhodnutí o úpadku musí mít své zákonné náleţitosti, které jsou uvedeny v § 136 odst. 2, a to uvedení skutečností o prokazatelném zjištění úpadku, dále označení kdo je insolvenčním správcem, kdy nastávají účinky rozhodnutí o úpadku, upozornění věřitelům o tom ţe mají přihlásit své pohledávky, upozornění subjektů jeţ mají vůči dluţníku závazky o jejich plnění vůči insolvenčnímu správci, výzvu věřitelům ke sdělení jejich zajišťovacích práv na dluţníkovu majetku, informace o konání schůze věřitelů, upozornění dluţníka o jeho povinnostech souvisejících s rozhodnutím o úpadku a způsob zveřejnění rozhodnutí soudu. Nejpozději do dvou měsíců pak soud svolává schůzi věřitelů a stanoví termín přezkumného jednání, coţ musí být uvedeno v rozhodnutí o úpadku.

g) Účinky rozhodnutí o úpadku a odvolání proti němu

V probíhajícím insolvenčním řízení i v případě, ţe je jiţ rozhodnuto o úpadku, mohou nadále trvat účinky předběţného opatření a za určitých podmínek uvedených v § 140 můţe probíhat vzájemné započtení pohledávek dluţníka a věřitele. Odvolat se proti rozhodnutí o úpadku můţe jen dluţník v případě, ţe insolvenční návrh podával věřitel. Odvolání musí být důvodné, jinak k němu soud nepřihlíţí.

h) Jiná rozhodnutí o insolvenčním návrhu a úpadku

Tato rozhodnutí jsou zmíněna v § 142 aţ § 145 a rozebírají případy ukončení řízení, pokud není rozhodnuto o úpadku. Takovým ukončením řízení můţe být např. „odmítnutí

insolvenčního návrhu pro jeho vady“ [1, s. 34], coţ je obdobou postupu po podání insolvenčního návrhu, dále „zastavení řízení pro nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit nebo který se nepodařilo odstranit nebo zpětvzetí insolvenčního návrhu, zamítnutí insolvenčního návrhu“ [1, s. 34], kdy se jedná o neprokázání existence splatné pohledávky, dále pak „zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku dluţníka“ [1, s. 34], který však musí být podloţen za podmínek uvedených v § 144.

Insolvenční návrh se zamítá v situaci, kdy není prokazatelně zjištěn dluţníkův úpadek, pokud nebyla prokázána existence splatných pohledávek, nebo dostal-li se dluţník do platební neschopnosti na základě protiprávního jednání jiné osoby, která mu neuhradila za sjednaných podmínek jeho vlastní pohledávky. Řízení se musí ukončit i tehdy, kdy za dluţníka převezme dluhy stát, př. vyšší samosprávný celek.

§ 147 řeší situaci, kdy důsledkem vadného či neoprávněného podání insolvenčního návrhu a následného zahájení insolvenčního řízení vzniká dluţníkovi i jinému věřiteli dluţníka újma nebo škoda, kterou takovým jednáním zavinil insolvenční navrhovatel, a na základě takto podaného návrhu byl tento následně odmítnut, a řízení muselo být zastaveno. Setkáváme se tu s pojmem šikanózní insolvenční návrh, který je v tomto případě jakýmsi obtěţováním subjektů podáváním účelových insolvenčních návrhů. Zákon tedy tuto situaci řeší a dává moţnost určitého postihu a nutí tím insolvenčního navrhovatele k řádnému podávání insolvenčních návrhů a k plné odpovědnosti za důsledky, které mohou vadným podáním insolvenčního návrhu nastat. O náhradu škody nebo jiné újmy musí dluţník nebo jiný věřitel dluţníka podat ţalobu u obecného soudu insolvenčního navrhovatele, neboť nejde o incidenční spor, který řeší soud insolvenční.

i) Stanovení způsobu řešení úpadku

Pokud je jiţ rozhodnuto o úpadku dluţníka, musí být soudem po skončení schůze věřitelů rozhodnuto za podmínek uvedených v § 149 o způsobu jeho řešení. Na schůzi věřitelů se k řešení úpadku dluţníka mohou vyjádřit všichni věřitelé, k čemuţ se za podmínek uvedených v § 150 a § 151 můţe přijmout usnesení. Pokud se přijme usnesení, tak podle něj rozhodne soud o způsobu řešení úpadku, jinak soud rozhoduje samostatně. Pro posílení vlivu věřitelů na řízení, je dána schůzi věřitelů moţnost rozhodnout o ustanovení znalce k ocenění majetkové podstaty. Činnost znalce je důleţitá především pro zajištěné věřitele. Dále je schůzi věřitelů dána moţnost zpeněţení majetkové podstaty jedinou smlouvou.

Jestliţe se schůze věřitelů neshodne na konkrétní osobě znalce, určí jej soud, př. se schůzí věřitelů určí znalec nový. Znalec zpracovává znalecký posudek za účelem ocenění majetkové podstaty, který předkládá soudu. Znalecký posudek se zveřejňuje v insolvenčním rejstříku a projednává se na schůzi věřitelů, kde se můţe za podmínek uvedených v § 155 schválit formou usnesení. Pokud je znalecký posudek schválen, vydá se usnesení o ceně majetkové podstaty.

Po rozhodnutí o úpadku dluţníka můţe nastat i situace, ţe je následně zjištěn stav, ţe dluţník není v úpadku. To znamená, ţe se objevily dosud nezjištěné nové skutečnosti vyplývající např. z pasivního jednání dluţníka, který důsledně nezpochybňuje skutečnosti uváděné věřitelem anebo ţádný z věřitelů se nepřihlásil do řízení se svou pohledávkou. Tuto situaci řeší § 158, kdy soud rozhodne o tom, ţe dluţník není v úpadku a insolvenční řízení končí.

j) Incidenční spory

V průběhu insolvenčního řízení mohou vznikat různé spory, jejichţ výčet je uveden v § 159 odst. 1. Tyto spory souvisejí pouze s insolvenčním řízením, jeho účastníky a insolvenčním správcem, přičemţ má výsledek sporů uplatnění pouze v insolvenčním řízení na základě rozhodnutí insolvenčního soudu. Pravomocný rozsudek se vztahuje na všechny účastníky incidenčního sporu.

Ustanovení § 159 odst. 2 pak upravuje případy, kdy je účastníkem sporu insolvenční správce. Takové spory se za incidenční nepovaţují a věc musí samostatně řešit řízení vedené podle občanského soudního řádu.

k) Věřitelé a uplatňování pohledávek

Ustanovení § 165 aţ § 204 definují práva a povinnosti insolvenčního věřitele při uplatňování svých práv na plnění závazků ze strany dluţníka podáním přihlášky do insolvenčního řízení a dále konkretizují proces související s uplatňováním věřitelských pohledávek.

l) Postavení věřitelů a jejich pohledávek

Pro projednání nároku věřitelů v insolvenčním řízení soudem, podávají všichni přihlášení věřitelé ve lhůtě stanovené usnesením o prohlášení úpadku, přihlášku pohledávky. Pokud

bude úpadek dluţníka řešen konkursem, uspokojí se pohledávky na základě pravomocného rozvrhového usnesení, při řešení úpadku dluţníka formou reorganizace se pohledávky uspokojují na základě pravidel stanovených reorganizačním plánem, a při řešení úpadku dluţníka oddluţením se pohledávky uspokojují na základě věřiteli odsouhlaseného způsobu řešení oddluţení.

Pro zajištěné věřitele platí jejich přednostní uspokojení v rozsahu jejich zajištění, v časové posloupnosti podle doby vzniku zajištění, a to v plné výši své zajištěné pohledávky.

Pohledávkou za majetkovou podstatou jsou pohledávky vyčtené v § 168 a pohledávky jim postavené na roveň vyčtené v § 169, které vznikly po zahájení insolvenčního řízení nebo po vzniku moratoria.

Proces přihlášení pohledávek a jejich přezkoumání upravuje § 173 aţ § 189. Jakmile věřitel podá přihlášku své pohledávky u insolvenčního soudu v době od zahájení insolvenčního řízení do uplynutí lhůty pro přihlášení pohledávek, stane se účastníkem insolvenčního řízení. Pokud by byla přihláška podána po této lhůtě, nelze k ní v tomto řízení přihlíţet a uspokojit ji. Přihláška musí mít své zákonité náleţitosti uvedené v § 174 aţ § 177, přičemţ musí být vyjádřena pouze v peněţní hodnotě a v české měně. V případě, ţe je pohledávka vyčíslena v cizí měně, musí být dle ustanovení § 175 přepočítána. Stejně tak musí být odhadnuta v peněţní hodnotě i kaţdá nepeněţitá pohledávka nebo jiná pohledávka, která tuto peněţní hodnotu nemá.

Důleţitou úpravou insolvenčního zákona je jeho působení na věřitele z hlediska přihlašování nadhodnocených pohledávek, kdy věřitel plně odpovídá za takové nadhodnocené pohledávky s tím, ţe pokud se tak stane a při přezkumném řízení se zjistí menší výše pohledávky neţ 50 % přihlášené částky, není k takové pohledávce přihlédnuto a věřitel přestává být účastníkem insolvenčního řízení. Vůči takovému věřiteli je soudem následně uplatněna sankce uhrazení částky ve výši rozdílu přihlášené a skutečně zjištěné pohledávky. Tato částka se uhradí ve prospěch majetkové podstaty. Obdobně je tomu i u zajištěných pohledávek, kdy věřitel uvedl vyšší rozsah zajištění oproti skutečnému, kdy se však sankce ve výši rozdílu mezi přihlášeným a zjištěným zajištěním hradí ve prospěch zajištěných věřitelů.

Přihlášené pohledávky přezkoumává insolvenční správce z hlediska jejich vad, neúplností, pravosti, výši a pořadí. Pokud takové vady a neúplnosti zjistí, musí věřitel na výzvu insolvenčního správce tyto nedostatky odstranit. V případě, ţe tak nebude učiněno, rozhoduje o platnosti přihlášky soud, který se vyjádří, zda se k přihlášce přihlíţí či ne. Je-li přihláška v pořádku nebo jsou-li odstraněny vady, je zařazena do seznamu přihlášených pohledávek, který je sestaven insolvenčním správcem. Poté se provádí přezkoumávání přihlášených pohledávek při přezkumném jednání nařízeném soudem.

Od tohoto okamţiku se k pravosti, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek můţe vyjádřit pouze insolvenční správce a dluţník. Jestliţe správce určitou pohledávku popírá, musí ji označit v seznamu přihlášených pohledávek. Pravost pohledávky lze popřít, pokud pohledávka nevznikla nebo zanikla anebo byla pohledávka promlčena, výši pohledávky lze popřít při námitce, ţe dluţníkův závazek je niţší neţ přihlášená částka, a pořadí pohledávky lze popřít, jestliţe je namítáno, ţe má pohledávka nevýhodné pořadí oproti skutečnosti.

Pravost, výše nebo pořadí pohledávky jsou na sobě nezávislé v tom smyslu, ţe např. při popření výše pohledávky nemá tato skutečnost vliv na její pořadí. Pohledávku můţe popřít i dluţník, toto popření však nemá takové účinky jako při popření pohledávky insolvenčním správcem.

m) Majetková podstata

Pojem a rozsah majetkové podstaty

Majetková podstata je veškerý majetek dluţníka určený k uspokojení dluţníkových věřitelů, kdy se jedná o majetek ve vlastnictví dluţníka k prvnímu dni zahájení insolvenčního řízení, jestliţe podal insolvenční návrh dluţník, nebo v době nařízení předběţného opatření. Insolvenčním zákonem je majetková podstata upravena v § 205 aţ § 230. Ve vztahu k obsahu majetkové podstaty je nezbytné rozlišit, zda insolvenční návrh podal dluţník nebo věřitel. Pokud podal insolvenční návrh dluţník, patří do majetkové podstaty takový majetek dluţníka, jímţ dluţník disponoval v době nařízení předběţného opatření soudem, dále v době rozhodnutí o úpadku dluţníka soudem a majetek, který dluţník nabyl v průběhu insolvenčního řízení. Do majetkové podstaty patří rovněţ podíl majetku, kterého je dluţník spoluvlastníkem a majetek jiných osob stanovených insolvenčním zákonem.

Insolvenční zákon specifikuje výčet obsahu majetkové podstaty, kdy se jedná zejména o:

 „peněţní prostředky,

 věci movité a nemovité,

 podnik,

 soubor věcí a věci hromadné,

 vkladní kníţky, vkladní listy a jiné formy vkladů,

 akcie, směnky, šeky nebo jiné cenné papíry anebo jiné listiny, jejichţ předloţení je nutné k uplatnění práva,

 obchodní podíl,

 dluţníkovy peněţité i nepeněţité pohledávky, včetně pohledávek podmíněných a pohledávek, které dosud nejsou splatné,

 dluţníkova mzda nebo plat, jeho pracovní odměna jako člena druţstva a příjmy, které dluţníkovi nahrazují odměnu za práci, zejména důchod, nemocenské, peněţitá pomoc v mateřství, stipendia, náhrady ucházejícího výdělku, náhrady poskytované za výkon společenských funkcí, podpora v nezaměstnanosti a podpora při rekvalifikaci,

 další práva a jiné majetkové hodnoty, mají-li penězi ocenitelnou hodnotu,

 příslušenství, přírůstky, plody a uţitky majetku výše uvedeného.“ [1, s. 44]

Insolvenční zákon dále stanoví, který majetek do majetkové podstaty nepatří, kdy se jedná např. o dluţníkovi věci osobní povahy a takové věci, které dluţník nezbytně potřebuje pro zabezpečení hmotných potřeb svých a své rodiny, dále účelové dotace, návratné finanční výpomoci, nedobytné pohledávky a další věci stanovené § 207 a § 208.

Zjišťování majetkové podstaty

Obsah majetkové podstaty je potřeba zjišťovat ihned po zahájení insolvenčního řízení. Opět je zde nutno konstatovat, ţe dluţník nemusí mít vţdy v případě podání insolvenčního návrhu ze strany věřitelů poctivé úmysly a v této souvislosti můţe být snaha takového dluţníka směřována k neoprávněnému odstraňování majetku z majetkové podstaty.

Obsah majetkové podstaty zjišťuje insolvenční správce nebo předběţný správce, přičemţ je povinen dbát pokynů insolvenčního soudu. Informace o majetku naleţejícím do majetkové podstaty lze získat především od samotného dluţníka a dále od státních orgánů jako jsou katastrální úřady, orgány evidující motorová vozidla, správní úřady, notáři

a exekutoři, orgány evidující cenné papíry, finanční instituce, pojišťovny, telekomunikační sluţby, poštovní sluţby, vydavatelé tisku, dopravci a případně další jiné subjekty.

Dluţník má povinnost poskytnout součinnost insolvenčnímu správci, tzn. ţe musí například umoţnit insolvenčnímu správci přístup do veškerých prostor podniku nebo do prostor, kde se nachází majetek patřící do majetkové podstaty. Další povinností dluţníka je předloţení seznamu svého majetku, který je základní součástí pro zjištění majetkové podstaty. Seznam majetku musí obsahovat informace, které jsou v souladu s § 215, kdy se jedná zejména o jeho účty, nemovitosti a podnik se všemi jeho součástmi. Zákon i zde posiluje postavení insolvenčního správce, a to v případě, kdyby dluţník bránil v přístupu k jeho majetku a bude nutné donutit takového dluţníka k součinnosti. Insolvenční správce můţe přibrat k přístupu do prostor patřících dluţníkovi zástupce obce a na nařízení insolvenčního soudu můţe vykonat prohlídku všech dalších prostor, kde by se mohl vyskytovat majetek dluţníka patřící do majetkové podstaty. Povinnost oznámit skutečnosti o majetku dluţníka má i kaţdá jiná osoba, která takový majetek má u sebe. Neposkytnutí součinnosti insolvenčnímu správci můţe mít za následek uloţení pořádkové pokuty nebo plnou odpovědnost za způsobenou škodu takovým jednáním.

Soupis majetkové podstaty

K majetku zjištěném v majetkové podstatě pořizuje insolvenční správce dle pokynů insolvenčního soudu a za součinnosti věřitelského výboru soupis majetkové podstaty. Jednotlivé poloţky soupisu se oceňují v peněţní hodnotě, čímţ se stanovuje orientační hodnota majetku v majetkové podstatě.

Oceňování je nutno realizovat v souladu s principy uvedenými v zákoně č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, a v zákoně č. 563/1991 Sb., o účetnictví.

Insolvenční správce musí v soupisu majetkové podstaty uvést důvody zapsání jednotlivých poloţek. Odůvodněnost zápisu věcí do soupisu majetkové podstaty můţe insolvenční správce poţádat dluţníka o písemné potvrzení. Tímto dluţníkovým potvrzením je rovněţ potvrzeno, ţe v soupisu nejsou uvedeny věci, které do soupisu nelze zahrnout.

Insolvenční správce je povinen písemně informovat o zahrnutí majetku do soupisu majetkové podstaty osoby, které jsou vlastníky uvedeného majetku nebo na něj uplatňují

svá práva. Proti zahrnutí majetku do soupisu majetkové podstaty lze podat vylučovací ţalobu, která musí být doručena insolvenčnímu soudu, který můţe rozhodnout o vyloučení a vynětí takového majetku z majetkové podstaty.

Nakládání s majetkovou podstatou

Insolvenční správce můţe jako oprávněná osoba k nakládání s majetkovou podstatou provádět tyto aktivity:

 „právní úkony, které se týkají majetku náleţejícího do majetkové podstaty,

 výkon práv a povinností akcionáře ohledně akcií zahrnutých do majetkové podstaty, včetně práva hlasovat na valné hromadě, akciové společnosti,

 výkon práv a povinností společníka jiné obchodní společnosti spojených s obchodním podílem dluţníka zahrnutým do majetkové podstaty, včetně práva hlasovat na valné hromadě obchodní společnosti,

 výkon členských práv a povinností člena druţstva,

 rozhodování o výrobních, provozních a obchodních záleţitostech podniku v majetkové podstatě, včetně úvěrového financování a jiných úkonů potřebných k zajištění financování podniku,

 výkon práv a povinností zaměstnavatele ohledně zaměstnanců dluţníka,

 výkon průmyslových práv,

 rozhodování o obchodním tajemství a jiné povinnosti mlčenlivosti,

 plnění povinností podle předpisů o daních, poplatcích a clech, jakoţ i podle předpisů o sociálním zabezpečení a veřejném zdravotním pojištění,

 vedení účetnictví,

 plnění evidenčních povinností,

 výkon dalších práv a povinností, jestliţe se týkají majetkové podstaty.“ [1, s. 48]

n) Neplatnost a neúčinnost právních úkonů

Hlava VII. insolvenčního zákona se zabývá neplatností a neúčinností právních úkonů vzniklých v průběhu insolvenčního řízení a upravuje práva, povinnosti a právní vztahy účastníků insolvenčního řízení při jejich řešení a rozhodnutí o nich.

K této kapitole lze obecně konstatovat, ţe neplatnost právních úkonů týkajících se majetku nebo závazků dluţníka musí být posouzeny jenom rozhodnutím insolvenčního soudu

v insolvenčním řízení. Toto neplatí, pokud byla neplatnost právního úkonu insolvenčním soudem zjištěna jiţ před zahájením insolvenčního řízení.

Neúčinnými právními úkony se povaţují takové úkony, „kterými dluţník zkracuje moţnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se povaţuje téţ dluţníkovo opomenutí.“ [1, s. 50]

3 ŘEŠENÍ ÚPADKU PODNIKU V INSOLVENČNÍM ŘÍZENÍ

3.1 Řešení úpadku podniku formou konkursu

a) Konkurs, jeho charakteristika a účinky

Způsob řešení úpadku formou konkursu je nejrozšířenější způsob řešení úpadku, kdy je nanejvýš pravděpodobné, ţe v trestním řízení se budeme setkávat v drtivé většině případů právě ze subjekty, jejichţ úpadek bude řešen právě konkursem, jenţ je vlastně určitou likvidační formou řešení úpadku dluţníka s tím, ţe jeho podnik jiţ nejde ekonomicky zachránit a takovou situaci jiţ nejde v insolvenčním řízení řešit jiným způsobem.

Insolvenční zákon, jeho myšlenka a princip jsou sice koncipovány jako určitá pomoc dluţníkovi vyřešit úpadek nelikvidační formou, tedy oddluţením či reorganizací, musíme však mít na paměti praktické zkušenosti, které více neţ jasně naznačují, ţe většina případů úpadku bude řešena právě konkursem.

Cílem konkursu je uspokojení dluţníkových věřitelů z výtěţku zpeněţené majetkové podstaty. V okamţiku, kdy je zveřejněno rozhodnutí o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku, a to dnem, hodinou a minutou zveřejnění, nastávají účinky prohlášení konkursu, přičemţ významným účinkem zůstává dispoziční oprávnění insolvenčnímu správci k nakládání s majetkovou podstatou.

Povinností insolvenčního správce je vyrozumět o prohlášení konkursu Českou národní banku prostřednictvím veřejné datové sítě a v insolvenčním rejstříku, pokud je dluţník účastníkem platebního systému a vypořádacího systému uvedeného v seznamu České národní banky. [1, s. 52]

Na insolvenčního správce přechází nejen oprávnění s nakládání s majetkovou podstatou, ale i další práva a povinnosti, jako jsou kupříkladu povinnosti zaměstnavatele k dluţníkovým zaměstnancům a v neposlední řadě vedení účetnictví, daňové povinnosti a zajištění chodu dluţníkova podniku buď vlastní osobou nebo ve spolupráci s vedením podniku.

Za zajímavost stojí zmínka, ţe pokud by dluţník, který jiţ nemůţe nakládat s majetkovou podstatou provedl po prohlášení konkursu právní úkon směřující jejímu rozmnoţení, povaţuje se takový úkon za účinný. K moţnosti rozmnoţení majetkové podstaty přispívá i oprávnění insolvenčního správce k zabránění takovému jednání dluţníka, který odmítá přijetí darů nebo dědictví, které by mohly být zahrnuty do majetkové podstaty.

V předchozích kapitolách byly uvedeny situace, kdy je dluţník sám věřitelem vůči jiným subjektům či osobám nebo má u jiných subjektů zajištěn svůj majetek, a tento majetek má rovněţ vztah k rozmnoţení majetkové podstaty. Je samozřejmostí, ţe po prohlášení konkursu vymáhá tyto nároky insolvenční správce.

Po prohlášení konkursu ztrácí dluţník dispozice k majetkové podstatě a zanikají jeho pověření a plné moci. Právních úkonů se poté ujímá insolvenční správce, který řeší plnění z jiţ uzavřených smluv, které nebyly splněny, ať uţ ze strany věřitelů či dluţníka, nebo rozhoduje o odstoupení od těchto smluv s ohledem na potřebnost zachování majetkové podstaty a zachování případného moţného chodu podniku dluţníka, v návaznosti na provedení všech nezbytných opatření a úkonů tak, aby provoz podniku neohrozil další kroky směřující ke zpeněţování majetkové podstaty. Je samozřejmostí, ţe insolvenční správce rozhoduje po prohlášení konkursu rovněţ o vrácení výpůjček, odstoupení od smluv o nájmu, podnájmu a leasingových smluv. Po prohlášení konkursu se také přerušují některá řízení započatá před prohlášením konkursu, která by mohla negativně postihnout majetkovou podstatu, a v kterých lze dále pokračovat jen za určitých podmínek, přičemţ lhůty těchto řízení začínají běţet znovu aţ po jejich případném pokračování.

Po prohlášení konkursu je insolvenčním zákonem také upraveno společné jmění dluţníka a manţela, tedy společné jmění manţelů. Insolvenční správce musí provést jeho vypořádání, které v důsledku prohlášení konkursu zaniká. Zde se setkáváme opět s případy, kdy insolvenční zákon chrání majetkovou podstatu z hlediska uzavřených smluv mezi manţeli po podání insolvenčního návrhu, z jejichţ plnění by mohla být určitým způsobem poškozena majetková podstata.

b) Procesní úkony navazující na prohlášení konkursu

Po prohlášení konkursu zajišťuje insolvenční správce provedení procesních úkonů směřujících ke zpeněţení majetkové podstaty, a to především sestavení zprávy

o hospodářské situaci dluţníka ke dni prohlášení konkursu, která je důleţitá pro další jednání schůze věřitelů a pro volbu způsobů zpeněţení majetkové podstaty.

c) Zpeněţení majetkové podstaty

Podstatou řešení úpadku formou konkursu je přeměna majetkové podstaty na peněţní prostředky, ţe kterých se následně uspokojují pohledávky věřitelů. Zpeněţování majetkové podstaty lze zahájit aţ po nabytí právní moci o prohlášení konkursu a po vykonání první schůze věřitelů. Věřitelský výbor pak dává souhlas, na základě něhoţ rozhodne insolvenční správce o způsobu zpeněţení. Pro zpeněţení majetkové podstaty přicházejí v úvahu tyto způsoby zpeněţení:

 veřejná draţba – jedná se o trţní prodej, jehoţ výhodou je poměrně rychlé získání hotových peněţních prostředků do majetkové podstaty. Tento způsob se řídí zákonem č. 26/2000 Sb., o veřejných draţbách, v platném znění,

 prodej movitých věcí a nemovitostí výkonem rozhodnutí podle Občanského soudního řádu – tento způsob se však pro potřeby zpeněţení jeví jako nepruţný a málo efektivní,

 prodej majetku mimo draţbu – s tímto způsobem zpeněţení musí souhlasit kromě věřitelského výboru i insolvenční soud, jenţ má moţnost stanovit podmínky prodeje,

 prodej dluţníkova podniku – výtěţek z tohoto způsobu zpeněţení se stává součástí celkového výtěţku majetkové podstaty.

d) Nakládání s výtěţkem zpeněţení

Jak je patrno z průběhu celého insolvenčního řízení, prochází celý proces sloţitou, ale přesnou a výstiţnou právní úpravou, která je však vzhledem ke zkušenostem z praxe nutností k dosaţení kýţených výsledků insolvenčního řízení a k naplnění principů insolvenčního zákona. V této kapitole se dostáváme téměř k závěrečným a nejočekávanějším operacím v rámci celého řízení, a to k řešení finálních a konkrétních úhrad pohledávek věřitelům. Zásadou zůstává, ţe úhrady jsou hrazeny z výtěţku zpeněţení. S tím souvisí i řešení pohledávek zajištěných věřitelů, jejichţ zajištěné pohledávky se uspokojují přednostně v průběhu konkursu. Ostatní nezajištěné pohledávky se pak uspokojují dle rozvrhu, o kterém bude řeč v další kapitole.

Klíčovou povinností insolvenčního správce, tak aby byla zajištěna zákonnost řízení, je průběţné podávání informací insolvenčnímu soudu a věřitelskému výboru o zpeněţování majetkové podstaty a rovněţ o nakládání s výtěţkem zpeněţení. Je nasnadě, ţe věřitelský výbor bude v této fázi řízení vykazovat maximální aktivitu.

e) Konečná zpráva a rozvrh

Jiţ z názvu této kapitoly je zřetelné, ţe se dostáváme do finále insolvenčního řízení a řešení úpadku formou konkursu. Vypracování konečné zprávy a rozvrhu jsou důleţitými signály o realizaci zpeněţení majetkové podstaty. Znamená to, ţe insolvenční správce předkládá osobně insolvenčnímu soudu podrobnou zprávu, ve které podrobně popisuje veškerou svou činnost v rámci insolvenčního řízení, a podává informaci o ekonomickém stavu řízení, týkající se především přehledu a stavu pohledávek vůči majetkové podstatě, ať uţ uspokojených či neuspokojených. Finálním výsledkem konečné zprávy je konkrétní peněţní částka, kterou je moţno uspokojovat věřitele, a vyhodnocení podílu kaţdého věřitele, jakou částkou bude uspokojen, pokud peněţní prostředky nebudou dostačovat k plnění pohledávek v celé jejich výši.

Z praxe je známo, ţe v drtivé většině případů jsou věřitelé uspokojeni z majetkové podstaty jen zčásti, proto je důleţité, aby součástí zprávy bylo jiţ zmíněné vyčíslení podílů jednotlivých věřitelů. Často dochází k situaci, kdy peněţní prostředky z majetkové podstaty nedostačují nejen na uspokojení věřitelů, ale ani na uspokojení zajištěných věřitelů, pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim postavených na roveň. Je nutno zmínit, ţe přednostně se v takových případech hradí náklady řízení a odměna insolvenčnímu správci.

Ve věci nesmíme opomenout rovněţ účetní hledisko, neboť podniku v konkursu je stále účetní jednotkou, ve které musí být vedeno účetnictví v souladu s příslušnými zákony, přičemţ musí být insolvenčním správcem v den sestavení konečné zprávy provedena účetní závěrka. Ke konečné zprávě se musí vyjádřit insolvenční soud, který po případném provedení nutných oprav nebo novém přepracování konečné zprávy, tuto zveřejňuje v insolvenčním rejstříku. Poté se konečná zpráva projednává u insolvenčního soudu s ostatními účastníky insolvenčního řízení. Pokud nejsou podány námitky, tak se konečná zpráva schvaluje a vyvěsí se na úřední desce insolvenčního soudu.

V této fázi jiţ nic nebrání insolvenčnímu správci navrhnout insolvenčnímu soudu rozvrhové usnesení. V tomto okamţiku jiţ nesmí být součástí majetkové podstaty věci, práva, či pohledávky, z nichţ nelze věřitele uspokojit s tím, ţe musí být přednostně uspokojeny jiţ uvedené pohledávky za majetkovou podstatou, pohledávky jim na roveň postavené a zajištěné pohledávky. Ostatní pohledávky jsou předmětem rozvrhu. Insolvenčnímu správci je pak stanovena insolvenčním soudem lhůta k proplacení částek věřitelům dle rozvrhového usnesení.

Rozvrhové usnesení se zveřejňuje na úřední desce insolvenčního soudu a v insolvenčním rejstříku. Musí být téţ doručeno dluţníkovi, insolvenčnímu správci, věřitelům, věřitelskému výboru, př. dalším účastníkům. V případě vzniku sporných pohledávek nebo jinak podmíněných pohledávek, se tyto vyplácí aţ po vyřešení sporů o nich, pokud nejsou insolvenčním soudem z rozvrhu vyloučeny.

3.2 Zrušení konkursu

Poslední kapitolou dané problematiky je zrušení konkursu. Insolvenční soud rozhoduje v závěrečných fázích insolvenčního řízení o zrušení konkursu a musí tak učinit v případě, kdy není osvědčen úpadek dluţníka, pokud ovšem nebyla z větší části zpeněţena majetková podstata, dále pak v případě, kdy jiţ není přihlášený ţádný věřitel a veškeré pohledávky jsou uspokojeny, dále po obdrţení zprávy insolvenčního správce o splnění rozvrhového usnesení a v případě nedostatečného majetku dluţníka. Insolvenční soud rozhodne o zrušení konkursu téţ na návrh dluţníka, jestliţe dluţník k tomuto návrhu připojil listinu, na které všichni věřitelé a insolvenční správce vyslovili se zrušením konkursu souhlas. Podpisy osob na této listině musí být pochopitelně úředně ověřeny. [1, s. 63]

Insolvenční zákon řeší i případy, kdy dluţník v průběhu konkursu zemře a do řízení vstupuje dědicové nebo stát, pokud dluţník dědice nemá. Zpeněţování majetkové podstaty se poté zastavuje a insolvenční správce zpracovává konečnou zprávu s uvedenými výsledky dosavadního řízení, na základě které pak insolvenční soud konkurs zruší.

Rozhodnutí o zrušení konkursu v jakémkoliv uvedeném případě insolvenční správce doručuje a zveřejňuje obvyklým způsobem. Zrušením konkursu dochází i ke zrušení dluţníka, pokud je právnickou osobou, a to po splnění rozvrhu nebo pro nedostatek majetku nebo v případě, ţe dluţník zemře a nemá dědice. V tomto okamţiku zaniknou všechny neuspokojené pohledávky kromě těch, které jsou zajištěny dosud existujícím zajištěním. Insolvenční správce má za povinnost ke dni zrušení konkursu provést účetní závěrku se všemi závěrkovými pracemi a předat účetní evidenci a zbylý majetek dluţníkovi. Po provedení uvedených činností je insolvenční správce zproštěn své funkce a po pravomocném rozhodnutí, kterým se konkurs ruší, insolvenční řízení fakticky končí.

4 ÚPADEK VE SMYSLU TRESTNÍHO PRÁVA

V souvislosti s trestním právem hraje úpadek významnou roli, a to v postavení trestní odpovědnosti statutárních orgánů nebo jiných odpovědných zástupců právnických či fyzických osob při úmyslném jednání směřujícím ke způsobení úpadku podniku a způsobení škody osobám věřitelů.

Pokud jde o úpadkové trestné činy, je zde nutno zmínit pomocnou roli trestní represe, kdy je trestní právo pouţito jako krajní prostředek k řešení nedostatků (tzv. ultima ratio). V novém trestním zákoníku č. 40/2009 Sb. je tato zásada subsidiarity trestní represe zakotvena v ustanovení § 12 odst. 2, přičemţ úprava v trestním právu navazuje na mimotrestní úpravu, zejména na občanský zákoník, obchodní zákoník, zákon o konkursu a vyrovnání a právě insolvenční zákon.

V této kapitole je podána základní charakteristika vybraných úpadkových trestných činů podle trestního zákona č. 140/1961 Sb. s tím, ţe nový trestní zákoník č. 40/2009 Sb., účinný od 01.01.2010 téměř kopíruje zde charakterizované úpadkové trestné činy. Především se jedná o trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 trestního zákona, trestného činu poškozování věřitele podle § 256 trestního zákona a zvýhodňování věřitele podle § 256a trestního zákona a konečně trestný čin předluţení podle § 256c trestního zákona. Tady je třeba zdůraznit, ţe od 01.01.2008 jiţ není trestné nepodání návrhu na insolvenční řízení. Podle nového trestního zákoníku pak budou od 01.01.2010 všechny úpadkové delikty uvedené mezi majetkovými trestnými činy (§ 222 aţ § 227 trestního zákoníku), přičemţ nadále není trestné nepodání návrhu na insolvenční řízení, dále jsou v novém trestním zákoníku zakotveny nové alternativy poškození věřitele (zatíţení nebo pronájem věci, předstírání ţe byl závazek splněn, předstírání úpadku).

Zvýhodnění věřitele i způsobení úpadku je vázáno na kterýkoli úpadkový stav. Pro poškození i zvýhodnění věřitele se vyţaduje alespoň způsobení škody nikoli malé (§ 222 odst. 1, § 223 odst. 1 trestního zákoníku). Porušení povinnosti učinit prohlášení o svém majetku je samostatnou skutkovou podstatou (§ 227 trestního zákoníku) – toto se však netýká insolvenčního řízení – jde o dřívější trestný čin podle § 256 odst. 1 písm. d) trestního zákona. Jsou zakotveny nové okolnosti podmiňující vyšší trestní sazbu (získání prospěchu, způsobení úpadku jinému).

K rozboru vybraných úpadkových trestných činů:

 trestný čin Porušování povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 trestního zákona – ze znění tohoto ustanovení vyplývá, ţe skutková podstata uvedeného trestného činu je zaměřena především na osobu dluţníka. Z praxe víme, ţe ve většině případů neposkytuje dluţník v úpadkovém řízení přiměřenou aktivitu a neposkytuje součinnost vyplývající z jeho zákonných povinností, např. v přístupu do provozoven podniku, při vydání účetní evidence či účasti na prováděných úkonech řízení. Tohoto trestného činu se však můţe dopustit i další osoba zúčastněná na trestním řízení, a to tak, ţe např. brání zavedení svého majetku do majetkové podstaty, který dle zjištění v probíhajícím řízení má být do majetkové podstaty zařazen,

 trestný čin Předluţení podle § 256c trestního zákona – toto ustanovení řeší trestní odpovědnost za takové jednání, kdy se např. podnikatel předluţí tím způsobem, ţe neúměrně odčerpává peněţní prostředky z podnikatelské činnosti pro své soukromé účely, aniţ by sledoval ekonomickou situaci podniku a řádné uspokojování svých pohledávek, i kdyţ jsou mu v rámci podnikání k dispozici v potřebném mnoţství. Za takové situace si můţe způsobit úpadek předluţením, přičemţ je za toto jednání i trestně odpovědný. Obdobně je tomu i v případech podnikatelova hospodaření a správě majetku podniku takovým způsobem, ţe dojde k nepřiměřenému zadluţení a následnému úpadku.

 trestný čin Pletichy při řízení konkursním a vyrovnacím podle § 256b trestního zákona – ze skutkových podstat tohoto trestného činu je zřejmé, ţe se v insolvenčním řízení můţe věřitel nebo jeho zástupce, insolvenční správce nebo jiný účastník řízení dopustit jistých pletich, kdy můţe např. insolvenční správce přijmout úplatek od věřitele a za tento úplatek uzná věřiteli pohledávku, která by byla jinak sporná a v řízení by nebyla soudem uznána. Stejně je tomu v případě, ţe by za úplatu insolvenční správce některou pohledávku neuznal. Trestní zákon v těchto případech postihuje nejen osobu, která úplatek nabízí, ale i osobu, která ho přijímá. V souvislosti s tímto trestným činem je nutno zmínit, ţe insolvenční řízení samostatně řeší a zastřešuje případy sporných situací, kdy jsou tyto řešeny insolvenčním soudem, který o nich ve finále rozhoduje a zajišťuje tak zákonnost celého řízení.

ZÁVĚR

Cílem této bakalářské práce bylo vypracovat praktický a přehledný pracovní a studijní materiál pro pracovníky Policie ČR, Územního odboru Sluţby kriminální policie a vyšetřování – Oddělení hospodářské kriminality v Uherském Hradišti, zaměřený na analýzu a charakteristiku majetkové struktury podniku, úpadku podniku, dále na charakteristiku insolvenčního zákona a insolvenčního řízení, a řešení úpadku podniku formou konkursu.

Pro zpracování práce bylo nejdůleţitějším východiskem provázání teoretických a praktických poznatků na platformě zákonů a právních předpisů, které jsou obsaţeny v kaţdé jednotlivé části nebo kapitole. Nejdříve jsem se zaměřil na komplexní ekonomické hledisko charakterizující především peněţní tok podniku a specifikaci majetkové struktury podniku s obecným rozborem účetnictví a jeho úloze při sledování ekonomické situace podniku, která jsou důleţité pro určení stanovisek k rozhodování ve vztahu k zákonnosti jakéhokoliv podnikání v návaznosti na řešení úpadkového stavu podniku v insolvenčním řízení a způsobu řešení tohoto stavu s tím, ţe nová úprava insolvenčního zákona, účinná teprve od 1. 1. 2008, ještě není dostatečně osvojená, a to i vzhledem ke své obsáhlosti a nepřehlednosti. V závěrečné kapitole jsem se zaměřil na rozbor vybraných úpadkových trestných činů, kde jsem stručně popsal i některé příklady z praxe, kdy můţe být úpadek způsoben i nezákonným jednáním odpovědných osob.

Tato bakalářská práce, pokud bude pojímána jako pracovní nebo studijní materiál, můţe velkým dílem pomoci mým kolegům a rovněţ jiným osobám, kteří se s problematikou úpadku podnikatelských subjektů v praxi či jinak setkávají, k jejímu snadnějšímu seznámení a pochopení, ale především k vyuţití při jejich kaţdodenním profesním ţivotě.

Rád vyjadřuji své přesvědčení o tom, ţe cíl bakalářské práce byl splněn, přičemţ tato bakalářská práce bude přínosem pro široké vyuţití v profesní praxi pracovníkům jmenované součásti Policie ČR.

HODNOCENÍ UŢIVATELE

ABSTRAKT

LUŢA, A. Problematika úpadku podniku v návaznosti na insolvenční řízení. Kunovice 2010. Bakalářská práce. Evropský polytechnický institut, s.r.o.

Vedoucí práce: JUDr. Karel Šabata

Klíčové pojmy: účetnictví, majetková podstata, úpadek, insolvenční zákon, insolvenční řízení, konkurs.

Bakalářská práce je věnována problematice úpadku podniku v návaznosti na insolvenční řízení s cílem zpracovat tuto problematiku formou praktického a uţitečného pracovního a studijního materiálu k vyuţití pro policisty zaměřující se na prověřování a vyšetřování hospodářské trestné činnosti a dále pro zkvalitnění a rozšíření jejich znalostí při zavedení nové právní úpravy insolvenčního zákona.

Práce je strukturována tak, ţe jednotlivé její části jsou samostatnými charakteristikami jednotlivých uvedených problematik, jejíchţ znalost je nutná ke komplexnímu pochopení nové úpravy insolvenčního zákona a způsobu řešení úpadku formou konkursu.

První částí práce specifikuje majetkovou strukturu podniku a charakterizuje základní principy účetního systému, jeho podstaty a významu, dále charakterizuje pojem podnik, jeho majetek a kapitál, účetní analýzu, výsledek hospodaření, a uvádí praktické příklady úpadku podniku z účetního hlediska.

Druhá analytická část práce rozebírá celou problematiku, charakteristiku a průběh insolvenčního řízení se všemi jeho klíčovými pojmy, k čemuţ je v úvodu této kapitoly rozebrána historie a vývoj úpadkového práva.

Ve třetí části práce je rozebrána problematika řešení úpadku podniku v insolvenčním řízení formou konkursu, jejímţ cílem je konkretizování nejdůleţitějších pojmů řešení úpadku podniku v této jeho nejčastější formě.

Ve čtvrté části je analyzován úpadek podniku ve smyslu trestního práva, tedy ve vztahu k pomocné roli trestní represe jako krajního prostředku při řešení nedostatků

v probíhajícím insolvenčním řízení. K tomu jsou v této části rozebrány některé úpadkové trestné činy a stručně uvedeny příklady z praxe.

ABSTRACT

LUŢA, A. The issue of bankruptcy of a company in relation to insolvency proceedings. Kunovice 2010. Bachelor thesis. European Polytechnic institute, Ltd.

Supervisor: JUDr. Karel Šabata

Keywords: accounting, assets, settlement, insolvency law, insolvency proceedings, bankruptcy.

The bachelor thesis is devoted to the issue of bankruptcy of a company in relation to the insolvency proceedings with the aim to elaborate this issue in a form of practical and useful work and study material for the usage by policemen who focus on the verification and investigation of the economical criminality and also for the improvement of quality and extension of their knowledge during the introduction of the new legal regulation of the insolvency law.

The work is structured so that its individual part are independent characteristics of the individual presented issues, the knowledge of which is necessary for complex understanding of the new regulation of the insolvency law and the solution of bankruptcy of a company in a form of a bankrupt.

The first part of the work specifies the proprietary structure of the company and characterizes the basic principle of the accounting system, its nature and significance, also characterizes the term company, its property and capital, accounting analysis, economical results and gives practical examples of bankruptcy of a company from the accounting point of view.

The second, analytic, part of the work deals with the entire issue, characteristics and course of the insolvency proceedings with all of its key terms, for which the history and development of the bankruptcy law is described in the beginning of this chapter.

The third part elaborates the issue of solution of bankruptcy of the company in the insolvency proceedings in a form of bankrupt, the aim of which is the specification of the

most important terms of the solution of bankruptcy of the company in this form which is the most common one for it.

In the fourth part the bankruptcy of a company is analyzed in a sense of penal law, e.g. in relation to the auxiliary role of the penal repression as an extreme means in the solution of imperfections in the ongoing insolvency proceedings. For this some bankruptcy delicts are elaborated in this part and given brief examples from the practical life.